Když už jsme si my, páni světa, na sebe upletli bič a vyrobili jsme si peníze, tak je třeba si jich užít pro radost.
Peníze, peníze... mohou peníze přinést štěstí?
Pocházím z rodiny, kde se peněz, těch naspořených, mnoho nedostávalo, protože se utratily, resp. my jsme je utratili za příjemnější okamžiky života. Prostě jsme je projedli a asi projezdili. Když se naši rozvedli, vzala má maminka nevím odkud peníze a letěli jsme na týden k moři do Rumunska, aby jsme všichni přišli na jiné myšlenky.
Babička z maminčiny strany chtěla být co nejvíce soběstačná hospodyňka. Šila, pletla, zavařovala. Můj děda z tátovy strany pracoval ve válcovnách a po výplatě hostil tři dny hospodu. Ještěže si vzal šetrnou ženu. Bez babiččiny spořivosti by jejich rodina nepřežila a já se nenarodila. Ale i babička nás vždy královsky pohostila. Pocházela ze statku a vybírala pro nás v řeznictví jen to nej.
To, jaký kdo má vztah k penězům, prozradí, myslím, osobní výběr jídla a prádla. Aby nám peníze přinesly potěchu, vyžadují od nás nadhled. Vztah k penězům vyjadřuje vztah k životu.
Rozhodla jsem se, že svůj život změním. Pravda, k tomu nejdůležitějšímu, k postoji a náhledu, peněz netřeba, ale k realizaci některých příjemných i užitečných přání ano.
Tak jsem nakoupila nějaké výtvarné potřeby, abych mohla tvořit. Jednak mě to uklidňuje a naplňuje, jednak si tím občas přivydělám.
Objednala jsem lustr a lampičky, protože potřebuji k životu světlo.
Koupila jsem si sponku do vlasů.
Koupila jsem čerstvé fíky, protože jsem je chtěla ochutnat.
Pozvala jsem děti na velkou zmrzlinu.
Jako žena mám permanentní přání mít alespoň jedno pěkné prádélko.
A náušnice, či šperk.
A proč o tom všem píšu? Četla jsem, že je dobré utratit peníze za zážitky...
V minulém blogu jsem psala o zámku v Blatné. Zastavili jsme se tam cestou zpět domů. Nebylo mi nejlépe, přesto jsme šli s dcerou a synem do parku. Šíleně smutná princezna zde sice nezpívala, ale opodál stálo spřežení s kočárem...
Byla to nádhera. Koně poklidně klapali podkovami, kolem nás pobíhali daňci, stromy stínily a šuměly, svěží vzduch lesa v parku nás příjemně chladil. A my se usmívali.
Užili jsme si to.
Těch tři sta korun jsme proměnili zážitek, který nás obohatil.
Pak jsme se vrátili k autu, kde čekal manžel a strýc.
Když jsme řekli, co jsme dělali, muž prohlásil to, co jsem věděla, že řekne:
"Za to bych v životě tři stovky nedal".
Pak nastartoval a auto se rozjelo.
***
Já si ale říkám, že takové vzácné okamžiky se v budoucnu zúročí.
Že nás propojují společnými chvilkami štěstí.
Těch tři sta korun tak bylo k nezaplacení.
*
Hezký a klidný večer přeji...
