Lidé milí, jedna kamarádka mi řekla, že mě Pánbůh tou nemocí musel zastavit, pozastavit, přibrzdit. Často si na její slova vzpomenu, mám dostatek prostoru na to, abych si vzpomněla. Jsem často out, často nejsem fit. I když outfit je ucházející:-) To si dělám trochu legraci ze slov, které nemám ráda, jsou o ničem a mávají světem. Ale ta Jana, ta moje kamarádka, tak ta měla pravdu...
Když máme někoho rádi a on odejde, zbude v nás díra.
Když někomu ublížíme a víme to, také v nás zůstane trhlina, protože jsme přetrhnuli jemná vlákna důvěry druhého k nám. Něco se v jeho tváři, v jeho očích, v jeho hlase zlomilo, změnilo, něco... Vzdálil se.
A my to víme a nemůžeme s tím nic dělat.
Tak se to stalo i mně. Zbytečně jsem mluvila. Vlastně psala. A to je horší, protože odvaha sdělit touto formou pravdu je vlastně zbabělost vidět druhému do očí. Oči jsou cestou k srdci.
Neviděla jsem reakci toho člověka, ale zpětně na mě dolehla tíha. Plakala jsem.
Co s tím?
Slova zpět nevezmu. Zastavila jsem se pozdě, zastavily mě výčitky svědomí. To je podobné nemoci. Přemýšlím nad tím psaním a malováním obrazu už týden a je to vlastně způsob odírání mých povrchních masek, odkrývání toho, co je opravdovější.
Je to pokání, na jehož cestě prosvítá světlo, protože si uvědomuji, že toho člověka mám ráda.
-----
Pokání je lidská očista srdce. A zároveň je tvoření toho, co tu naši vinu promění v něco hodnotného... Naše tvář se vnitřním životem mění, utváří. To vnitřní prosvítá ven. A to je "outfit"...:-)
Říká se, že celý svět je nemocný... řeší se šátky, outfit, make up, push up... mediálně, virtuálně tedy anonymně. A rychle.
A kdo hledá tvář člověka?
