Procitla jsem do předraní. Nejen v našem bytě, ale i v našem domově se rozléhá tiše hluboký klid. Pootočila jsem hlavu směrem ke kuchyni.
Tenká, ale pevná oranžová textilie rolety nezvykle zasahovala jen do půli okna, a tak se pod ní za krátkou záclonkou otvíral pokoj spící ulice. Ze všech oknen protějšího domu dýchala tma, jen okno naproti našemu bdělo teplým světlem. Zdálo se být tak blízko.
Tak blízko, jako člověk, který vedle vás leží a po očku se na vás dívá a vy na něj a oba dva se usmějete.
Za každým oknem domu, stejně tak za očima v lidské tváři, je poklad, vzácný život. Každý z nás má jedinečné dlaně, otisky prstů a jedinečné oči. To jsou místa skutečného kontaktu, setkávání a poznávání.
Ale i agrese, zloba, hádky a konflikty jsou komunikací. Vypovídají o našem nitru. Ať cokoli o někom druhém vypovím, ukazuji to, co je ve mně.
Každý konflikt a střet nějak bolí, působí rány. Když už nás ale otevřou, vysvléknou do naha, teprve pak se můžeme milovat.
Vše, co nás potkává, nás má vést k osvobození se pro radost. Každý neúspěch, průšvih, trapný blog, cokoli... nás má vést domů. Do pokoje.
Bez bojů by nebylo smíření. Bez smíření jsou naše duše vyplundrovanou zemí.
Proto se nemohu na nikoho zlobit, nebo ne moc dlouho.
Blízkost ubližuje, ale i sbližuje. V tom je napětí. A prostor svobody každého z nás přejít z ublíženosti k sblížení.
Čím hlubší rány, tím hlubší smíření.
Jde to, vím, že jde a děje se to. V čase příhodném, kterému teologové říkají kairos. Když je cílem mého vzbouření se pochopit věci a ne ublížit. Datel někdy zajede dost hluboko pod kůru...
Tak si tady v textovém editoru přemýšlím, okno naproti už zhaslo. Dceři zvoní budík. A postupně vstanou všichni. Začíná všední šedý den. Ale něco je jiné, něco se u nás změnilo, něco hlubšího z nás dýchá. Rána, stejně jako rány, jsou vždy otevřením se světlu.
Jdu postavit na čaj.
Dobré ráno!
Děkuji za vše.
