Naděje v lásku, je neviditelná síla, která nás drží při životě. Naděje, víra a láska, to jsou tři body naší roviny.
Když spadne do cesty člověka hvězda, která mu přinesla, zdá se, splnění nejtajnějších přání, je člověk tou září oslněn. Touží po štěstí, po naplněnosti. A je to tady!
Když potká člověka, který už nic snad od života nečekal, láska, je to opravdu šok. Člověk je zároveň šťastný a zároveň má strach a je zmaten. Tato explose začne bourat domov. A buduje něco nového. Nové štěstí.
Neví, jak dopadne nový vztah. Bude to ta vysněná láska? „Láska je dřina k uzoufání...“, tento verš pana Skácela mi utkvěl v hlavě.
Je to tak.
Jak to vše dopadne? To je ve hvězdách, říká se. A kde je láska? Vně nebo v nás?
Láska je propojení dvou duší, dvou světů.
Víra v lásku, která je větší než my, která není jen vášeň a naše sympatie k někomu, je jako dívat se na hvězdy, světla světů v hloubce tmy, jako na ty, které jsou řízeny vyšším řádem. I když jsme nepatrní a vesmír v nás se bouří a mění, jsme stále součástí tohoto řádu. Jsme jako hvězdy na klenbě dlaně. Jsme propojeni s vesmírem nad námi.
Láska, aby byla láskou, nemá nikoho ze svého středu vylučovat. Je to síla, která drží všechny světy hvězd pohromadě.
Láska je jen jedna.
Když budeme pozorně naslouchat, uvidíme a uslyšíme její znamení.
Jedním z nich je pokoj v srdci. Mír vesmíru. Láska je dar a ne nárok.
Pohled na hvězdy pozvedá duši.
Kolik hvězd se vejde do jedněch lidských očí?
Mnoho.
A je-li za těmi oči i hluboká duše, pak se vejde i mnoho lidí do té duše. Nikdo není vyloučen z řádu, který toto vše utvářel, nikdo nesmí být vyloučen z lásky.
Hluboké city nově planoucí, mohou dát vzniknout novému souhvězdí, to ano. Může vzniknout nový vztah. Ale vždy bude souviset s tím minulým. A nikdy nevíme, co to s tím bývalým partnerem udělá.
Jak to vyřešit? Nespoléhala bych na horoskopy, na osudovost, na alibismus – to není má věc. Lepší je zastavit se a pozorovat hvězdy a než se rozhodneme, nechat usadit rozvířený prach. Hvězdy možná budou tiše mihotat a možná něco pochopíme.
Třeba pochopíme, že abychom milovali a byli milováni, nemusíme budovat za každou cenu nové domovy a bourat ty stávající.
Někdy stačí, že o sobě víme, že jsme pod jednou klenbou hvězd, v jednom řádu. Možná, že touha je krásnější než její naplněnost. Člověk bez touhy přestává žít.
Láska, to je dřina k uzoufání..., protože je i odříkáním.
Ale krásná... kosmos...
a stojí za to!
Jen tak spolu být v kráse bytí :-)
P.S. k případné diskuzi: omlouvám se, ale jsem mimo síť, až na tuto vyjímku
