Nezabiješ! a izraelsko-palestinský konflikt

Izrael - země praotců Abrahama, Izáka, Jákoba. Vyvolený a stigmatizovaný lid. Dnes bohatá, bezpečná a mocná země.  Tak mocná, že ovládá skoro pět milionů lidí, aniž by jim udělila rovná práva.

I Arabové se státní izraelskou příslušností, nemají např. právo pronajímat si  půdu, sloužit v armádě...

Nikdy jsem nebyla na Blízkém Východě, v Izraeli nebo na území Palestiny, takže na vlastní kůži nevím, jaká tu panuje atmosféra mezi běžnými lidmi v běžném životě. Ale předpokládám, že drtivá většina místních touží žít mírumilovně.

Vím, že soužití Izraelců s Araby je velmi citlivá otázka. Ještě citlivější než naše soužití s Romy.

Ale nedá se řešit násilím. A ani ponižováním.

Na jednoho zabitého Izraelce připadá 20-30 zabitých Palestinců. To je děsivé.

Oficiálně je Izrael sekulárním demokratickým státem, kde je svoboda náboženského vyznání i rovnost příležitostí zaručena všem jeho obyvatelům. Otázka vnímání Izraele jako demokracie západního typu je však obecně poměrně rozporuplná, protože se v jeho případě jedná o velmi specifickou formu demokratického režimu, který zahrnuje jisté prvky teokracie, jež vycházejí z jeho důsledného založení na principech judaismu, a to v té míře, že se svým uspořádáním místy přibližuje aţ k teokracii. Dalším znakem je pak tíhnutí k exkluzivitě, jež pramení z důsledného chápání Izraele jako státu pro židovské obyvatelstvo. Tyto rysy potom nekorespondují s obecně přijímanou definicí demokracie. Jedná se především o otázku ochrany politických menšin a jednotlivců a zajištění lidských práv, práv menšin a rovnosti šancí bez ohledu na původ. Podle Akensona je možno Izrael charakterizovat jako: „… velkou demokracií pro Židy, avšak zdaleka již ne tolik pro kohokoli jiného,“https://is.muni.cz/th/oon6r/Diplomova_prace.pdf

Jak velkou a jakou moc má Benjamin Netanjahu? A jakou morální zodpovědnost?.

Jak prožívají víru tamní ortodoxní Židé?

Nezabiješ!  - páté přikázání Desatera, které je společné Židům a křesťanům. Věřím, že je společné všem nefanatickým lidem této epochy a i nad rámec všech náboženství. Náboženství často lidi rozděluje. Ale víra v Stvořitele, v Boha všech, v Princip všeho, zkrátka v Bytí, víra v důstojnost každého, by měla, mohla lidi spojovat. Ovšem, když bychom byli ochotni naslouchat a zahodit své sobectví. A touhu po moci.

Být vyvoleným národem nemá znamenat nadřazenost, ale pokorného služebníka božího, jak se píše v proroku Izaiáši. Domov, země, je dar, patří Bohu. Má-li se lidstvo vyvíjet a prosperovat na planetě Zemi, pak jako společenství národů. Máme pracovat na člověčenství, a ne na vývoji zbraní. Komunikace já-ty, s konkrétním člověkem, který má jméno, to je cesta lidství. 

Prokousávám se Biblickým humanismem Martina Bubera. Byl mezi prvními poválečnými osadníky nového státu Izrael.

https://www.jolana-polakova.cz/Knihy/Filosofie-dialogu/Martin-Buber

Buber zvolil místo politického sionismu duchovní obnovu židovství z filosofického myšlení. Hebrejský humanismus podle něj znamená formování hebrejského člověka a hebrejský člověk znamená úplně něco jiného než hebrejsky mluvící člověk. Humanismus znamená návrat k prazákladu člověka, ke konkrétnímu přetvoření celého vnitřního života.

Bůh se děje tady a teď. Možnost dnešního obrácení se k Bibli podle něj neznamená návrat k čemusi, co se odehrálo, ale osobní a stále nové nalézání síly živoucího slova.

Nezbývá než si přát, aby Židé, stejně tak i křesťané, vnímali Boží slovo "nezabiješ" jako stále aktuální, aby byl Bůh chápán jako štědrý Otec všech a aby v tomto smyslu Boží zákony byly nad lidskými.

Aby se Izrael stal světlem národů.