Do pokoje proudí střídmé a šikmé paprsky večerního slunce a kloužou po povrchu věcí. Je to tichá a kouzelná chvíle.
Náš synek je v Paříži. Zpívá tam se sborem. Vcelku normální záležitost. Až na to, že... mám prostě o něj strach. Před očima mi naskakují zprávy o výbuších, střelbě, mrtvých a zraněných. Jako kdyby to zlé zahlušilo krásu, kulturu, umění, poezii každého dne, vůně a barvy života v Paříži. Života vůbec. Maluju čerta-teroristu na zeď. Čert je na rozdíl od teroristy pohádková bytost. Mám strach, a je jedno, kolik je dítěti let, že nějaký šílenec se rozhodne odpálit, vystřelit se do ráje, zúčtovat, pomstít se, realizovat se... ve jménu přesvědčení... a přitom s sebou na věčnost vezme další lidi, kteří za nic nemohou... Má fantasie je bezbřehá a spouští reakce strachu. Zbytečně.
Co mohu vědět? Zrovna tak člověka může přejet před jeho domem auto... Jaký strach asi prožívala maminka mého pradědečka, když bojoval v 16-17 letech na Piavě? A tak dále.
To je prostě další rodičovský úkol - pustit děti do světa, aby zrály a naučily se o sebe postarat. Láska, vztah, vždy s sebou nese riziko ztráty. I riziko svobody vlastní cesty zkušenosti.
Buď jak buď, děti jednou od nás odejdou. A už pomalu odcházejí, na chvíli, na kousek a pak dál a na dlouho. Přestávají nám "patřit". Potřebují volnost, aby rostly rovně a nebyly pokřivené naší případnou nezralostí. Vím to, ale v hloubi duše mám taky strach o to, co budu dělat, kam nasměruji své síly. S těmito myšlenkami se občas peru. Nechci je nechat na mě dopadnout jako deku.
Přemýšlím nad tím od noci celý den. Tělo dnes potřebuje odpočívat, a tak se otvírá prostor pro existenciální úvahy. Vím, že procházím obdobím, kdy hledám kořeny a smysl. Učím se dýchat, dech je propojení se vším živým, učím se relaxovat, uvolňovat, zlehčovat... vnímat prostor jako naplněný klidem a tichou radostí.
Do pokoje proudí střídmé a šikmé paprsky večerního slunce a kloužou po povrchu věcí. Je to tichá a kouzelná chvíle. Okamžik sestoupení čehosi nebeského... zklidňuji se. A znovu chci věřit životu, že si mě, nás, děti... vede po svých stezkách.
Z Francie mi došla sms: Mám se supr!
*
