Nejsem tvá, Jamesi!

Název je jak z Limonádového Joe...  :-) Přestože je venku pošmourno a nemohu nemyslet na vše kolem povodní, je mi do zpěvu, jako by ve mně všechno zpívalo: budeš zdravá... 

Nevyléčitelná choroba? Proč nevyléčitelná? Nevěřím. Lze se uzdravit. Kdo říká, že ne, ten to ještě nedokázal. Patřím do přírody a do Boží mysli. Může mě uzdravit příroda, když s ní splynu. A myšlení, když chci být zdravá. Dotýkám se kůry stromů, hladím růže, mé oči splývají s oblohou, déšť mi vlní vlasy, házím oblázky do potůčku, dívám se skrze jinovatku do slunce... Toužím, chci, prosím a děkuji.

Už se mnohem více a mnohem lépe hýbu. Vnímá to rodina, kadeřnice, kamarádky... i doktor. Odmítám být pacientkou.

Jsem žena, jsem oheň, jsem povodeň. Žena. Živel. Život. Ale nejsem tvoje kotě, Jamesi Parkinsone. :-)

Jsem máma, jsem zázemí. Jsem šťastná, že mohu milovat.

Stále se učím opouštět, odpouštět, jinak vidět. 

Dělám svému tělu příjemno. Čistím tělo olejem z čajovníků a bezlepkovou dietou.  Čistím i myšlenky, vy jste mnohých zápasů svědky.

Koncentruji vůli. Makám na sobě, snažím se rozebrat anatomii nemoci a přiřadit jednotlivým symptomům adekvátní psychické pozadí. 

  Děkuji, Tobě, Bože. Život je krásný a děkuji za nemoc, protože díky ní život více miluji.

Beznaděj je nutné dno, bez něhož bychom se neodrazili. Dno je naším poznáním, ale i místem Boha. 
Myslím si , že víra znamená prožít život ve všech odstínech a naučit se díky tomu žít.
A k té cestě patří i nemoc. Vím, že je to krutá cesta poznání, ale zároveň to může být čas proměnění.

Děkuji za všechny blízké, za rodinu i přátelé.

Děkuji doktorům. 

Držím všem palce, nevzdávejte se. A jsem myšlenkami s lidmi v povodních... a s nemocnými.

Kříž se může změnit v plus. Jenom se ho nebát.

j