Život je krásný v jednoduchosti. Když společně v klidu a pohodě pracujeme. Když se schyluje k večeru, syn seká trávu, já s babičkou ji shrabujeme na kupky a dcera vaří večeři.
Díky dceři mohu trávit dost času na chalupě, na samotě, kam se přestěhovala moje maminka. Jsem skutečně vděčná za tuto velkorysost obou dvou, protože jinak bych byla zavřená v bytě, kde slunce štrejchne paprsky o naše okna až k večeru. Místo toho si užívám čas léta, které je nádherné pro všechny své podoby - svítání v rose, vedra s hlubokým modrým nebem, temné a očistné bouřky, svěží ochlazení a za chvíli i pro ranní mlhy. Psala jsem to mnohokrát, je tu krásně a přála bych každému, aby mohl v čisté přírodě nabrat sílu.
Ale něco mi ještě k úplnému klidu chybělo. Chalupa - pro mě ráj, ale pro našeho sedmnáctiletého syna... ?
Co na chalupě? ptal se mě a jezdil si autobusem na simulátoru. Měl svůj program, chodil si přivydělávat. Tak jsme se za ním z chalupy vracívaly, abychom byli spolu. Byla jsem ráda, když mi slíbil, že si přeruší brigádu a přece jen na týden přijede. Slib splnil a už je tu s námi.
Myslela jsem si, že za dva dny bude chtít domů... Ale ne. Překvapil mě. Hned první večer zatopil v kamnech. Druhý den se rozhlédl kolem sebe a ujal se mužské práce. Štípe dřevo, seká trávu, postavil ze starých kamínek udírnu.
Myslím, že ani on sám to nečekal. Je vidět, že ho to tady zaujalo, že něco takového jako kluk potřebuje. Dělat to, co ho baví, co má smysl, co je vidět. A že to jde i uprostřed žen. Má s námi, s našimi kafíčky atd., jistou shovívavost. Ale díky nám je zahrnut i něžnou starostlivou péčí. Dvakrát denně teplým jídlem a permanentním obdivem.
Chalupa je přes sto let starý dům. Střechou zatéká. Omítka padá. Obýváme jednu místnost, v které vaříme, spíme i přijímáme návštěvy. Děti spí na rozloženém lůžku. Teče nám jen studená voda z 80 metrové studny. TV a připojení na net má babička na druhé straně domu, takže je jejich používání složitější. Možná právě to je vítaná změna.
Dcera říká, že toto prostředí mění myšlenky. Vyjádřila to výborně. Poznáváme jiný způsob života, možná důležitější, opravdovější, hravější. To je hra pro každého, každý by si měl ohmatat tuto přirozenost sám. Nezasahuji dětem do té hry. Do ničeho syna nenutím. A ani dceru. Nestojím za nimi jako policajt. Ale musela jsem se naučit neradit, neorganizovat. A chápete, jak to je těžké, když vím nejlépe, co je správné a co ne... ? :-) Anebo když mám strach, aby si neublížili... ?
"Mami, já to zvládnu, říkají mi oba. A mají pravdu.
Když bych je více podpírala, neměli by sílu.
Ale to jsou zase jakási moudra.
Život je krásný v jednoduchosti. Když společně v klidu a pohodě pracujeme. Když se schyluje k večeru, syn seká trávu, já s babičkou ji shrabujeme na kupky a dcera vaří večeři.
Jsou to pro mne vzácné okamžiky štěstí.
Chtěla bych si tyto dny vrýt do paměti jako šťastné. A myslím, že jsou šťastné nejenom pro mě.
Přeji vám krásně hřejivé srpnové dny.
