Dostala jsem nádherné fotky z cest, z krajů, které jsou vzhledem k vesmírným rozměrům galaxií a hlubokým barvám tajemného vesmíru, hned za humny.
Ráda bych cestovala a ze všeho nejraději bych šla na pou(š)ť. Ale nejde to. Prostě to nejde. Jako nechodím na plesy, ačkoliv miluji tanec. Jsou mi k ničemu plesové šaty. Stříbrné střevíce. Také řidičák. Tuš a redispero. I vlastní rozhodování je k ničemu, když je člověk odkázán na druhé a jejich vůli. Nemohu změnit události, povahu lidí, nemohu jim bránit , aby projevovali své nesympatie, sobectví, nezájem.... cokoli. Myslela jsem se, že budu spokojená a můj život naplněný, když si do každé kolonky přání vpíšu fajfku: splněno. Zdá se, že je život mnohdy nespravedlivý. Ale tak to, myslím, není. V čem má život svou cenu?
Mohu svůj život hodnotit podle splněných přání a podle frustrací, ústrků a křivd. Podle počtu kompromisů a konsensů. Podle získaného majetku. Podle zdraví. Dětí. Vzdělání. Podle čehokoli, co považuji za vítězství nebo prohru. Kdybych takto bilancovala svůj život, dopadlo by to tristně. A kolik lidí by kvůli mému chování bylo nešťatných?
Obraz ráje je obrazem života člověka, který rozhodně není jednoduchý, sladký a bezbolestný a nekonfliktní. To není možné. Obraz ráje vypovídá o světě jako zahradě, v níž žil člověk v důvěře, že jeho život s tím co přináší, má smysl, protože ta zahrada roste na Boží dlani.
Člověk by žil jako v ráji, kdyby nezačal pochybovat, posuzovat a porovnávat. Tak to děláme i mezi sebou. Důvěru měníme za potřebu jistoty a za strach, že o tyto jistoty přijdeme. Nemocí, rozchodem, nespravedlivými zákony. Kdo má strach, nemůže v klidu žít, protože se stále jistí proti prohře a ztrátám. I kdyby měl pěněz jako želez a armádu cvičených zabijáků, kteří by ho chránili, stejně se neubrání nemocem, stáří a smrti. A také osamocenosti a paranoi.
Spousta nemocí je zaviněna špatnými návyky, myšlenkami, emocemi. Zklamáním, usilovnou prací, která nezná odpočinek, vztekem, záští, posuzováním...
Život plyne nejen kolem nás, ale projevuje se i v nás. Jako reakce i jako příčina. Vnitřní stav se projevuje navenek.
A také naopak.
Existuje mnoho cest, ale nejtěžší a nejdelší cesta je ta k sobě, k míru, pokoji... domů.
Domov je místo, kde mám vše co potřebuji. Protože domov znamená mír a mír je jinými slovy pokoj.
Spousta lidí je nemocných na těle i duši a já věřím, že je možné uzdravování touto cestou.
Víc než jen profesionalitou lékaře.
Tak se vracívám k sobě domů.
O té cestě se pokouším psát. Je to cesta dlouhá, neatraktivní, ale smířlivá, a proto hojivá.
A začíná hned humny, na té samé mezi, kde seděl i marnotratný syn. Seděl a přemýšlel. Pak vstal a vrátil se.
A jeho otec, jeho život, jej obejmul.
DĚKUJI ZA VŠE.
A PŘEJI VÁM ŠŤASTNÝ NÁVRAT ZE VŠECH CEST.
