Náznaky příběhů

Vezli jsme babičku do Poděbrad. Byla jsem v nich poprvé, leč jsem je nemohla vyfotit. Tak alespoň něco cestou.

 Teď je večer, jsme všichni unavení, ale neodolala jsem fotografiím z dnešního dne. Připadají mi takové hrabalovsky pábitelské. Náladové. 

Protože mě zaujaly náznaky příběhů lidí, výjevů jejich minulosti a přítomnosti... Kdo jsou, jak žijí, kam jdou, jedou, co si přejí, kdo vyrobil kování branky... ?

Kdo se na hřbitově modlil a zač?

Kdo? Proč?

Naše příběhy jsou plné stop. A nelze se vracet. Kam dál?

Jsme krajiny, jsme domy a cesty k nim... to je mé obvyklé téma . Jsme příběhy. Jsme stopy minulosti i současnosti.

Co je náhoda a co osud? Proč se potkáváme a míjíme? 

Každá cesta má v sobě kouzlo proměny.

Stačí jedna výhybka a život se rázem změní, jako obraz krajiny za oknem.

Jak rozpoznat důležité od banalit?

Pocit vykradení, vyčerpání, nicoty...

Na co čekám?

Prostě život....

Lidé, snad každý, stále sní a touží.

Jsme  opuštěni a opouštíme. Rodíme se a umíráme a mezi tím voníme.. :-)

A už zase někam jedeme...

To už jsme zpět na Vysočině.  

Vysočina jako by byla proměněna těžkou dřinou a zpěvem při té práci v moudrou krajinu. Jako když doteky dlaní země vytvoříme z té země, z té hlíny džbán. A s tím džbánem jdeme ke studánce pro vodu.

Voníme hlínou a vodou...

To je pro mě ŽIVOT.