Kalvárie je cesta, po které šel Člověk. A jde stále. Zastavení zasazená u cesty symbolizují naši cestu životem. Nebo i společnou cestu s rodinou. Tak jsem šla touto cestou i s našima.
Toto je panorama Bobrové. Bobrová je městys, založený otcem svaté Zdislavy, která žila na počátku 13. století. Nedaleko leží městečko Křižanov, kde je kostel Zdislavě, patronce rodin, zasvěcený.
Překvapilo mě, jak je tento kraj prodchnutý historií. Možná, že tu i od dob cisterciátů rostou nepřetržitě i modré kakosty.
Listy historie, které píšeme i současností, září červení lidských osudů srdce jako listy podzimu.
Z nadhledu viděno se zřejmě nic nemění, lidské povahy jsou stejné a lidské osudy jsou podobné.
Vznikneme a zanikneme. Mezi tím je cesta.
Kalvárie.
Je to krásná cesta.
Cesta ode mě k Tobě.
Jsme poutáni k místům, kde se máme něco naučit, proměnit.
Jsme jako ty stromy tvarováni podnebím a sousedstvím...
Jsme jako ta čekající zastavení.
Jeden pro druhého jsme místem k přemýšlení, k poděkování, k poznávání ... radosti i zklamání.
A tak býváme i překvapeni.
Co vše se skrývá v nenápadnosti a všednosti, když se jinak podíváme.
Jako třeba skvost světelných kouzel, které jsme cestou obdivovali. A i další obyčejné zázraky.
A tak se každý chtěl podělit o to, co vidí. To bylo pořád: Mamí, podívej, tady je to hezký! Jaru, mraveniště! Mamí, co to je? Toto foť!
Původně jsem si myslela, že si budu šetřit na lepší foťák.
Po dnešku jsem pochopila, že asi koupím nějaká fotící chrastítka mým blízkým příbuzným.
Nedala jsem se, ale byla to má "mučednická" cesta trpělivosti. Zároveň však i cesta radosti, že je pěkný den. Že jsme každý jiný, a přesto jsme spolu jako rodina.
A to se stále opakuje.
Naše povahy se moc nemění.
Ale díky tomu jsem pochopila,co je to milost.
Milost je to, že se přesto máme rádi.
Jsme propleteni jako větve jeřabin.
Stárnutím, zráním záříme jako listy břízy.
A to je ta krása.
Díky za rodinu a za všechny.
