Co napsat do perexu? Nevím, prostě se vyrovnávám se zprávami o utrpení a bolesti ukrajinských matek, otců a jejich dětí.
Je středa večer a já nemohu usnout.
Musím myslet s úctou a hlubokým zármutkem na vyděšené, zoufalé, zraněné, zranitelné mariupolské ženy - nastávající maminky a na jejich malé, ještě zranitelnější a bezmocné, plačící děti i na otce, kteří nemohou své rodiny chránit, protože je od nich odloučila válka.
---
Jak psala na fb milá paní Jana - porodnice je místem koncentrovaných emocí.
---
Nic, ani početí, není tak intimní záležitost, myslím, jako porod. A porodnice je jakoby symbol něčeho nového. Nového života, nové naděje. Dítě je zázrak lásky tvoření. Rodí se v bolesti, ale ta se potom taví do radosti, štěstí, naplněnosti, smyslu. Alespoň já to tak mám nastavené, zažité.
Nic člověka nezmění tak jako dítě.
A rodičovský instinkt velí chránit svá mláďata.
Jen člověk zvrácený může tuto křehkost ničit, ponížit rodiče a zabíjet jejich děti.
Vím, že taková zvěrstva se dějí a děly i jinde.
Ale teď se toto děje v mé blízkosti a v časové souhře, že to konečně uvnitř sebe musím pojmenovat a vyrovnat se s tím.
Jsem taky mámou. A uvědomuji si, že my měli veliké štěstí. Zítra to bude 22 let, co se nám narodil syn Mikoláš.
Nedovedu si představit, že bychom prožívali takový žal, bezmoc a bolest a trýzeń. Srdce by mi pukalo nad ztrátou dětí, nad utrpením Johanky a Mikoláše.
Mít dítě a milovat ho je jistě zároveň i risk, že ho ztratíme, že mu někdo ublíží.
A zároveň jsem za tento zázrak života tak vděčná. Vidím Mikoláška, když mi ho položili na břicho a já ho hladila a říkala tomu mžourajícímu uzlíčku života: neboj se...
---
Mikešovy narozeniny plánujeme oslavit v rodinném kruhu. Mým největším přáním je, aby i on a Johanka mohli mít děti a milovat je.
Doufám, že se toho dočkáme ve zdraví a v míru.
Není to totiž samozřejmost.
