Krátká etuda. Věk mezi čtyřicítkou a padesátkou je ten tzv. čas krize středního věku. Lidé se rozcházejí. Lidé onemocní, umírají. Jejich děti odchází do svého života. I ti, kdo žijí konstantně, si uvědomí přesun sil. Někdy je třeba začít znovu žít...
Stál u okna s výhledem na město a světla lamp rýsovala jeho tvář. V ruce svou oblíbenou jistotu, která výraznou dřevitostí získanou ze zrání v sudu spláchla pachutě, které mu servírovali druzí a on je musel polykat. Pachutě posraných dek. To nejde vyjádřit slušně. Alkohol uvolňoval a dezinfikoval vnitřnosti od cizích splašků.
Ten, kdo křičí, se zviditelňuje a sám je slepý. Kdo mlčí, protože chce vidět, je zvláštně osamocen.
Mlčel ponořen do nočních stínů.
Neměl s kým mluvit. Všichni stejně spali. Lidské příběhy, trpasličí i veliké, čekaly tetelící se pod duchnami až vznešená Jitřenka přinese svůj dar. Nový den. Hm... vznešená Jitřenka... prostě ráno zazvoní budík a jde se do rachoty. A stále a stále až do zblbnutí. Kdo se dívá vzhůru?
Lidský život je někde mezi dobrovolným otroctvím slepoty a prozřením uprchlíka.
Napadlo ho natáhnout z okna lano a přejít po něm nad městem. Musel by našlapovat uvolněně a přitom vyvažovat balanc. Uprchlík provazochodec kráčí do svobody.
Jenomže on spadl do propasti. Paradoxem propasti ale je, že se člověk konečně dívá vzhůru.
Ta myšlenka ho potěšila. Některé myšlenky jsou jako bublinky šampusu. Kulička oxidu kličkuje ode dna a na hladině se rozprskne. Polechtá v nose.
Bublinka je vlastně cesta na vzduch. Cesta ode dna vzhůru. Nový začátek. Ale o stupeň prožitého výš.
Takže teď mám Silvestra.... usmál se a šel si lehnout.
