Můj bližní

Myslím si, že duše všech lidí je ve své podstatě nějak barevné světlo. To je skutečné nitro. To posvátné. Ale pak se stane něco, co tu záři zakalí a srdce zatvrdí.   

Myslím si, že duše nás lidí je ve své podstatě nějak barevné světlo. To je skutečné nitro. To posvátné. Nedotknutelné, přesto zranitelné. Stane se něco, co tu záři zakalí a srdce zatvrdí, oči zaslepí.

My bližní si ubližujeme.

Snad pro nenaplněná přání. Snad pro uraženost, pro neschopnost milovat. Z pocitu nemilovanosti. Ze strachu. Protože nežijeme ponořeni v klidu. 

Kde najít klid?

Mám štěstí.

Odjela jsem na chalupu. Tam pozoruji obyčejné dění. Jak zafouká vítr do větví jabloně, motýla, který se potká se stejným motýlem, ptáka plachtícího vzduchem. Rostliny vytvářející zákoutí. Stín oblaku jak pluje po povrchu všeho.

Mlčím. Ticho je moudré. Smířlivé.

Minulost už není.

Jen láska v přítomnosti.

.