Někdo celoživotně trpí pocitem vyřazenosti. Buďto se s tím, že opomíjen, smíří nebo dává okolí najevo tu velkou křivdu. Může si na této nespravedlnosti postavit pomník nebo se přímo a méně přímo mstít. Sám už těžko rozeznává důvody a motivace svého chování. Někdy soupeří a nejvíce soupeří se svým životním partnerem, kterým se cítí být ohrožen. Je to jen pocit - být outsider?Skutečnost to rozhodně není, je to pouze individuální vnímání, které dotyčný pokládá za skutečnost. Nebo je to vnímání jiného člověka, který ho za outsidera pokládá, ale ani jedno není realita.
Bože...
Před tebou stojí troska. Prý jsi nás stvořil k obrazu svému, pcha? Kdo jsem já a kdo jsi ty? Jak shlížíš na outsidery, proč za ně nebojuješ? Proč mě necháváš hnít ve stoce? Už ani nemám rád světlo a den. Protože denní světlo svítí zářivěji na ty úspěšné a nemilosrdně na nás, outsidery.
Můj život je nesnesitelně šedý a nudný, jsem nedoceněný. Bože, někdy se mi chce až brečet, ale to nesmím, tím bych projevil svoji slabost a vydal bych se všanc. Nechci, aby mi bylo vidět do očí. Mám z toho strach. Někdo by mohl mé slabosti využít. Bože, ty stále mlčíš, celý můj život necháváš být tu nespravedlnost, to že se mi druzí smějí, protože jsem v jejich očích nula. Já se často pro ně obětuju, ale oni mě zase jen pomlouvají mezi sebou. Jako v dětství starší sestra, která na mě žalovala a donášela. Popouzela proti mně ostatní. A dnes i má žena. Pohrdá mnou a děti přetahuje na svoji stranu. To ona toleruje jejich odmlouvání, tak že u nich už nemám žádnou autoritu. Ponižuje mě její chlad, její "všechno vím lépe než ty" , to, že je inteligentnější. Stále je se mnou nespokojená, prý ji ponižuju. Ale já se cítím v její přítomnosti jako malej kluk. Přitom ji rozbrečí mé poznámky, o tom, že je to její ješitnost a pýcha, že je bordelářka a špatná hospodyně. To je její citlivé místo. Shazuju ji před rodinou, dětmi i známými, v tom mám převahu já. Mám sílu argumentů i vůle je prosadit. Nesnáším ty její slzy. Vydírá mě. Brečí, místo, aby se vzchopila.
Druhé ženy mě chápou a obdivují. Protože mi nedělají scény, tak jim naslouchám a ony se mi svěřují a někdy se mě i dotknou a podívají se na mě s nevyslovenou otázkou.... Nejsem nevěrný, to by mi neprošlo. Jsem věrný své ženě, vždyť jsem katolík. Mám ji vlastně i rád... nevím.
Mám těžký život, ale nebudu si stěžovat, já to, Bože, vydržím, obětuju své utrpení.
-----
Kdyby život mluvil slovy, pak by snad řekl toto:
jsem tvůj život, jsem tajemství v tobě ukryté. Jsem voda i poušť, jsem úmor i hojnost. Jsem neklid i pokoj. Jsem nesnesitelná tíže i neunesitelná lehkost. Úděl i šance. Jsem Ty. Jsem modrá barva nebe nad tvojí hlavou, která se propadá do nekonečna. Jsem nekonečný prostor. Ne však prázdnota. Jsem vědomí, jsem, prostě jsem. Jsem si vědom tebe a v tobě.
Jsem stále stejný a přece každou chvíli jiný. Jsem v kapénkách mlhy, jsem v krůpějích rosy, jsem voda, kterou piješ. Jsem jako pramen bystřiny v horách, jsem prameny řek splývající s obzorem. Nebe dotýkající se horizontu propukající v proudy vod. Jsem i v tvých slzách.
Jsem dálka i blízkost.
Jsem vítr, pronikám ti do plic, čechrám ti vlasy. Hladím tě a objímám. Vím, že jsi nešťastný.
Přináším ti sám sebe... Nebraň mi v tobě žít. Smyslem tvé existence není utrpení a trpké obětování se. Uzavřel ses do svého neštěstí, ale máš mě, život, a já jsem nekonečně svobodný a nespoutaný. Proto nejsi outsider. Jsi uprostřed života, uprostřed mě. A já jsem v tobě.
Žij a neboj se, já jsem v tobě navěky a navždy. Křehkost patří k tvé přirozenosti, zrovna tak i k přirozenosti tvé ženy a tvé sestry. Projevit ji dokáže jen ten, kdo je odvážný. Neztratíš nikdy to, co nejvíc potřebuješ, ztrácíš jen to, co ti brání se mi otevřít. To, co ti brání otevřít se prožívání. Život se žije a prožívá ve všech jeho barvách, vůních a chutích.
To je to nejtěžší a zároveň nejdůležitější. Je to katarze. Bolest přerůstá do krásy a tím je jakoby posvěcena. Už to není jen beznaděj. Je to živé srdce. Tvé srdce, v kterém jsem já.
A to stačí, uvidíš, neboj se...
