Mezi závoji rusalek

Ano, toto je fotoblog o rusalkách. Víte jistě, že neexistují? No, hlavně, že jsme si jisti naší existencí...

Tato cesta vede k rybníku Dívka. Nevím jak ten rybníček, malý jako ukápnutá slza z nebes, přišel ke svému názvu. Možná, že se tam koupaly nahé dívky. Rusalky.

Šla jsem prastarým úvozem, kde svítívají svatojánci. Na svatého Jána otvírá se brána...  

... brána k lásce.  

Láska...

? Kdy nás nejvíce zasáhne? Myslím, když nás odzbrojí.  Ty chvíle většinou nejdou vyfotografovat, jsou to obrazy, které něco probudily, rozbily iluze, znepokojily nás, vyvolaly údiv, nebo i zděšení, otázku proč? a jak je to možné?  Jak je to možné, že nejen že miluji, ale jsem i já milovaná.

Není to láska z bulváru, láska jako jízda v růžových bobech, láska, která hned ukáže to, co nosíme pod spodním prádlem. Vysvléká nás zcela jinak. Je to láska. jejíž síla je léčivá. Také ale působí bolest. Zrovna v tom místě, kde máme třísku, nebo kde jsme znecitlivěli.  

Láska ženy je mateřská, pečující a milenecká. Nahota ženy je posvátná. Jako by dotknutelná jen na půl. Ta nedotknutelná polovina je zahalena závojem. Žena patří mnohým, ale je taky pro druhé tajemstvím, jako by v ní byla zakletá rusalka.

A jak jsem šla, brouzdala jsem těmi spíše tušenými závoji rusalek... já... rusalka... 

.... úsměv...

Víte, že svátek rusalek byl spjat s letnicemi? Ty se slavily nedávno.

Rusalky rozčesáváním vlasů působily povodeň...