Vstala jsem ze židle a naklonila se nad počítač, abych upevnila životně důležité tepny k srdci počítače. Na rukáv se mi přichytila kytice z usušených růží. A pak s praskajícím šustěním spadla na stůl.
Dívám se na ní a říkám si: Jak příznačné... chci psát o marnosti a ty uschlé růže jsou svým způsobem marnost. Neožijí. A už ani nevím, od koho jsem ten pugétek dostala. Strnulé stonky se závitky květů jako suché kosti a zrovna tak i křehké. Možná právě pro jakousi křehkost strnulé krásy je nechci vyhodit.
Co je marnost a co ne? Pochybnosti jsou mými žalobci. Víra ve smysl toho co dělám, do čeho stále ještě vkládám naději, co však zdá se být marností, je mou obhajobou a zároveň je souzena pochybnostmi. Co vlastně vím o skutečnosti mého života? Když mám pocit zmaru... ? My posuzujeme pravdu, krásu a lásku podle svých měřítek. Ale nejsme schopni vidět sebe a svůj život podle těchto hodnot. Jak by nás posuzovala pravda? Hmm...
Marnost mě vysvlékla celého do naha... zpívá Nohavica. Vysvléct do naha... jako snad Krista na kříži. Také si většina myslela, že jeho smrt je všech jejich nadějí zmar. Je to pravda?
Na hrobech bývá vyryto přání, zkušenost, víra, naděje... "Kdo v srdcích žije, neumírá".
Ezeichiel, starozákonní prorok, měl vidění údolí suchých kostí. Ty ožily Božím dechem, myšlenkou, slovem. Izaijáš, další velký prorok, zjevuje Hospodinova slova: "Nemohu na tebe zapomenout. Hle, tvé jméno jsem si vyryl do dlaní."
To je vše vlastně nové tvoření, ze starého materiálu, z toho, co už je, aby to nebylo zmařeno.
Vyrýt si něčí jméno do dlaní, to je snad víra v toho člověka, přestože to bolí.
Bůh by měl mít největší pocit zmaru... Přitom o něm platí, že je láska, pravda i krása...
I my dáváme věcem, událostem i lidem hodnotu svými myšlenkami. Tak bojujeme s marností. Je to světlo ve tmě? Jedině, když to jsou myšlenky světla.
Dívat se do světla ale znamená vidět tmu...
Asi jsou pochybnosti nutnou cestou...
