Krátká úvaha o komplikovaných vztazích. Zastavila jsem se. Sedím a přemýšlím o naší rodině. Zkouším to písemně, při psaní se mi dobře přemýšlí. Žádná velká dramata na domácím jevišti...
... ale přesto, není to jednoduché.
Jsme původně čtyřčlenná rodina, co po vzájemnné domluvě a souhlasu všech, včetně dětí, přibrala před třemi lety do svého srdce i seniora.
A tak máme doma seniora a juniora. Spíše dva juniory. Kluka a holku. Ale funguje tu něco jako Freudův Oidipovský komplex, rivalita mezi mužskými. Scházíme se u večeře, to je fajn, ale u večeře, u společného stolu to někdy dost drhne.
Jeden - junior ještě zcela neovládá svoji výbušnost, druhý - senior, "celý život" bez rodiny, nemá nadhled. A plus mínus to platí tak podobně i naopak. Nemá nadhled ani junior, ale co po něm v tomto věku chtít.
A tak hasím požáry, snažíme se komunikovat. Do jaké míry to řešit? Oba dva mají v naší rodině místo, oba dva potřebují ocenit. A potřebují i práci nebo-li po vojensku denní zaměstnání.
Junior nerad, ale snaží se. Má za úkol mi každý den číst nahlas a cvičit na hudební nástroj. Minimálně, podle toho, kolik má učení.
Seniorova častá otázka zní: "Nemáte pro mě nějakou práci?" Je to problém, když je po mrtvici jedna strana slabší. Ale přesto je náš senior zdatný kráječ zeleniny a ovoce. Je také vtělená učebnice historie, dějin umění atd. Tvoříme spolu koláže.
Junior mě zase rád poučí o rozdílech v houkání lokomotiv, o železničních přejezdech a návěstidlech.
Já si připadám jak v BESIPU, jenom bych ho přejmenovala na BEROS, bezpečí rodinného stolu, chci, aby byl doma mír a klid...
Ale rozum mi říká, že se s úskalími rodinného soužití musí každý srovnat sám a přitom spolu, protože je to v našem zájmu.
Kde jinde by se měli lidé naučit spolu žít, když ne v rodině? A kde se naučit poctivosti sama k sobě a neodvolávat se na druhého, když ne v mezilidských vztazích?
Všichni jsme se něčeho vzdali, ale i něco získali.
A já věřím, že čas vše zúročí...
Takže je vše v pořádku... :-)
