Příběh. Okamžik soukromého štěstí, které ale mohou prožívat a prožívají mnozí...
Sehnal starou kolébku. Obrousil ji, hladil léta dlaněmi, jako by ji modeloval, utvářel a dlaně tím třením hořely...
Pro mé dítě... Kus mého já... je to vůbec možné?
Bílou, šedou a žlutou barvou pomaloval kolébku náznaky andělů.
Těšil se. S úžasem poslouchal srdíčko jejich dítěte, ruku něžně položenou na břiše jeho ženy. Poslední dny těhotenství by snad za ni i dýchal. Byla už starší, ale pořád mladší než on. Ženil se až později, až mu bylo přes čtyřicet. Nelitoval. Potkal tu svou pravou. A po pár letech manželství očekávali potomka.
.....
Okénky jejich domečku probledávalo šedé únorové ráno. Kolébka byla prázdná, jen třpytky hebkého prachu na ni jemně dopadaly.
Stál uprostřed přítmí.
Nebyl tu sám.
Prostor houstnul hmatatelnou přítomností neviditelného... Zvláštní atmosféra ticha, které je tichem pouze proto, aby nitro člověka propojilo s jiným světem. Světlo, které on, malíř, vnímal, chytal do sebe a vyzařoval do obrazů, se vznášelo a snad i zpívalo a naplňovalo místnost do všech koutů.
Andělé... ? Asi ano, kdo ví... život je tajemství, které je nesdělitelné.
Díval se na svou ženu. Její obličej se proměnil porodem v mateřskou tvář. V tu zvláštní chvíli mu připadal jako obraz madony. Uprostřed manželské postele oddychovalo tělíčko jejich novorozeného syna. Všichni tři spali u sebe v těsné blízkosti. Není silnějšího pouta a síly k životu.
Jsou rodina.
Chlapeček se zavrtěl. Probouzel se.
Žena s něhou vzala chlapce do náruče, aby ho nakojila.
V tu chvíli malíř pocítil v srdci hlubokou lásku.
Byl nekonečně šťastný.
