Přestože by tento blog mohl zůstat "obyčejným" fotoblogem, nedá mi to, abych k fotografiím nenapsala pár svých myšlenek.
Je rozdíl mezi vírou a náboženstvím. Možná je pravda, že náboženství je opium lidstva, ale víra, ta hluboká, ta nejopravdovější, podle které skutečně žijeme, ta je důležitá.
Myslím si, že člověk má opravdu rozměr tělesný, duševní a duchovní. A myslím si, že ten duchovní je společný nám všem. Cestu k němu má každý jinou, to je duševní rozměr. A realizujeme ji často tělesně.
Soudě podle sebe, obsahem našeho života je ladění, rozpuštění rozporů a odporů mezi duší a duchem. Mně k tomu pomáhá nemoc. Proti nemoci se tedy nebojuje, ale nemoc je náš obraz, který můžeme pochopit.
Duchovní člověk je podle mne ten, kdo se dokáže oprostit, vzdát se "sebe", být svobodný. I od obrazu Boha. A od svých projevů víry... "Kdo ztratí svůj život, získá ho." "Cesta tao je oproštění."
http://svata-hora.cz/cz/2/historie
O Svaté Hoře jste určitě slyšeli. Je to poutní místo, není moc informací o jeho nejpůvodnějším počátku. Poutníci uctívají Marii, kterou zobrazuje soška - Panna Maria Svatohorská.
Viděla jsem toto poutní místo dvakrát. A jako všude, tak i zde, se prostor dělí na tři sféry - duchovní, duševní i tělesnou, hmotnou. K tomu patří i krámky s náboženským kýčem. Každý si zapadne tam, kam se vejde.
Co více říci? Proč lidé potřebují sošky?
Každý má svůj styl, svoji potřebu. Lidi jsou lidi a asi vždy bude chrám nějak spjat s krámem. A i když se Ježíš k tomu vyjádřil jasně, nějak kšeftujeme se svým bůžkem.
Při sestavování tohoto blogu mě napadl náboženský vtip. Víte proč Ježíš a Marie podle tradice definitivně nezemřeli, ale žijí i v těle v nebi?
Protože, kdyby byli jako obyčejní smrtelníci, obraceli by se v hrobě.
Ale chci být shovívavá. Vždyť i já nejsem dostatečně oproštěna. Mám uvnitř sebe své maličkosti, suvenýry a svaté obrázky. Pouť je poušť, opouštění... a komu se chce žíznit?
Jsme lidi, malí i velcí, ale z nadhledu jsme všichni láskyhodní.
pozn.
Ten náboženský kýč se ale dobře fotí.
