Lidé milí, ptala se mě jedna rodačka, jak je na Vysočině... Tak jí odpovídám. Fotografie jsou letošní, májové a jsou z Jimramovska. Manžel této oblasti říká ryzí Vysočina. Je to tak. Sem, do kopců kopcovatých, blíže nebi, ale myslím, že i ke dnu, byli svého času vyhnáni protestanté. No, my lidé se dělíme na skupiny, abychom si dokázali, že jsme lepší než ti druzí. Všichni jíme v podstatě jeden chléb. Ale místo rozdělení se o něj ze solidarity, ho odepíráme druhým a oddělujeme se.
Vysočina nás však nese na jedné dlani. Je to moudrá krajina, která ukáže, co je v nás. I když i ona má své vrtochy.
:-)
Když z modrých peřin vyletí svítání, rozhoduje se dívka s vlasy rozprostřenými, co si obleče a co si do těch vlnitých vlasů vetkne. Někdy se rozhoduje skoro až do oběda.
Někdy jí sluší skromnost.
Někdy zlato.
Jindy pastelové tóny...
a také stříbro.
Sluší ji vše.
Půvab se nedá naplánovat.. a někdo ho vidí v prasklinách, odřeninách, patinách, protože to jsou stopy lidské. A za těmi stopami příběhy lidí. Každý příběh je důležitý.
Vysočina je porostlá lesy, remízky a i posetá solitéry. Nad Fryšavou, asi 20 km od Žďáru n/S, na Žákově hoře roste svému osudu ponechaný prales.
Bez stromů a bez dřeva bychom se neobešli. I dřevo zpívá a vypráví o člověku. Kdo chodí do lesa na dříví, kdo pracuje s dřevem, kdo sází stromy, to ví. Také pro tento kraj byly typické sklářské a železné hutě. Oheň v jejich pecích něco spořádal...
Život se stromy nás zušlechťuje a léčí. Piji meruňkový olej. Jiný zase slivovici.:-) Stromům bychom měli naslouchat...
Na Vysočině byly původně bukové porosty. Ve vyšších oblastech barevně prokvétají mezi smrky. V máji mají světle zelený přeliv, což s mlhavě modrou smrčinou ladí.
Když má strom prostor, pak je krása naň pohledět.
Příroda pěkně kombinuje nové a staré. Bez starého nemůže nové vzniknout... nevím, jak to mají filosofové, ale biologicky to tak funguje... no, raději se posuneme dál :-) ...
Mít světlo na cestu je povzbuzující.
Bílá je sváteční barva. Je to barva čistého světla. Co by byla láska bez nevinnosti?
Máj - lásky čas a pro některé věřící čas mariánských litanií.
Květen je čas poutí - třeba mariánských nebo k Janu z Nepomuku. Lesní fotografie byly z cesty na skálu Prosičku. Lidé vylezou na skálu, buď se dotýkají baldachýnu z mraků, nebo poklekají před hloubkou moře modře, vítr jim čechrá vlasy a oni do toho prostoru křičí nebo šeptají své prosby.
Myslím, že tam, kde se nemusí nějak tvářit, jsou ty prosby upřímné.
A jsou-li to prosby za druhé, za naše cesty k nim, pak mohou být naplněny. A z části už jsou, i když v konkrétním výsledku dopadnou jinak.
Tak, lidé milí, ať prožíváte krásné májové dny... Je jedno co komu sluší, půvab je totiž v naší duši.
Jako v duši dívky s rozevlátými a rozprostřenými vlasy - Vysočině...
:-)
