Miluji podzimní svítání, úsvit v oparu, kdy je slunce zastřené jakoby hebkostí andělských perutí, kdy je milosrdné už světlo rozprášeno v milion částic v milosrdné ještě tmě.
Bytem se šíří vůně podzimního švestkového koláče posypaného mákem.
Čekám, až se Miki vrátí ze sobotní brigády, dělám zázemí.
Koukám na Profesionály a vzpomínám na strejdu, když ještě žil. Byl to chlap hezký jako Bodie. Pracoval na kriminálce a přál si červené porche, aby naštval komunisty.
V duchu píšu svatému Pavlovi dopisy, zase se mi o něm zdál sen, a tak píšu neviditelná slova a navlékám je do vět na šňůrku jako korálky růžence, korálky z uzrálých a puklých plodů vodních kosatců a z černých kuliček bezu. Píši je na barevné listy a vítr je rozfoukává.
Doletí k tobě, svatý Pavle, nedoletí... ?
Nevím.
Dělám zázemí, píši v duchu dětem, rodině, známým, světu... Co list, to požehnání, prosby, vděk, radost...
A listy se vznáší. Doletí, nedoletí... ? Věřím, že myšlenky požehnání mají smysl. Když se dívám na podzimní zlaté listí, je to, jakoby se sypalo na zem slunce.
Sáhla jsem po Magorských modlitbách:
Kdybychom uměli být sami
jenom se svými modlitbami
ale je Bože je mi líto
modlit se nemůžu neumím to
přece mou prosím neodmítej
oraci stručnou: miluji tě!
Milý Magore, tys nám vyprosil mnoho požehnání... a vytrpěl sis toho dost, kalich hořkosti jsi vypil až do dna.
Ale věřím, žes odpustil.
Jako i já odpustila.
Jsem šťastná...
Miluji!
