Návod na život? Nebyl, není a nebude. Protože život lidský má cenu ve vlastním prožívání všeho, co nás potkává. Má cenu pro chyby, provinění, slzy, křik... a zároveň pro každodenní východ slunce.
Ležím opět na zemi a moc dobře to psychicky nezvládám.
Jsem zklamaná ze sebe i z té situace. Nahlas i v duchu protestuju, přestože je mi to k ničemu. Pak si opět uvědomím, že marním zbytky sil i čas , protože tyto stavy jsou příležitostí pro mou vnitřní komunikaci... A tak přemýšlím...
Přemýšlím o ženě, o které jsem včera psala, a i o ženách, které potratily.
Ženy, které se rozhodly pro potrat, mají v mém srdci místo. Jsou mezi nimi i mé příbuzné. Neschvaluji potrat, to ne, ale přemýšlím o jeho následcích pro ženy. Kolik si z nich to nese jako tajemství, kolik si řekne: teď by mu bylo pět let... ? Kolik žen se zlobí na muže, rodiče... , kolik jich dělá vše pro to, aby zapomněly...?
Kolik z nich cítí vinu...
Ocitáme se během života v podobných situacích jako tyto ženy, protože jsme v sobě nebo v druhých zabili naději, důvěru, bezelstnost, nevinnost, něco čistého, co v nás bylo původního. Posuzujeme a žijeme v kategorii vina - trest a ne ve vztahu odpuštění - vděčnost.
Ale co můžeme vědět o cestách, které každého čekají, o jeho budoucích setkáních, o jeho myšlenkách?
Chyby, viny, nemoce a trápení nemusí být zmarem, ale tím, na čem lidsky vyrosteme.
