Bůh má možná některými lidmi vyhrazený prostor v kostele, kde se lidé chovají jinak než v soukromí. Ale podle evangelia se Bůh, dárce Života a Život sám, narodil ve chlévě na zemi.
Šla jsem se včera večer ještě před spaním projít. Ale chůze nestačila. Musela jsem se rozběhnout, vydat ze sebe něco... projevit, nechat to projít metabolismem, okysličit všechny buňky těla. Oživit se, stát se jedním tělem s životem. Když člověk v sobě uvolní prostor pro to, co život přináší, a přináší i skrze ztráty, tak je jím naplněn. Je období smutku, ale i radosti. A pak rozkvete. Létá. Září. A to je motor. A ta touha jsou klíče v zapalování. Mně se zapálila lýtka touhou po životě... Hořím... Boha poznáváme láskou, pak tedy i život poznáváme láskou. Je ve mně hořící keř.
Na hlavě čepici, kterou naše děti po někom dostaly, s norským vzorem, kde jsou nějaká prasátka či co, ale já si ji vzala schválně. Dětem vždy cukaj' koutky, když si nasadím třeba baret až po uši a oči, nebo třeba tuhle čepici. A já si to užívám, bavím se. Když jsem byla v pubertě, nechtěla jsem vypadat trapně a čepice, pchá, jsem nenosila nebo jsem si je kus od domu sundala...
Tak jsem mezi bloky domů v jedné běžela a tři střapce mi skákaly na hlavě...
Vzpomněla jsem si, jak jsem se na tomto místě před pár lety učila důvěře chodit a věřit, že to zvládnu. Dost často jsem klesala k zemi... na zemi vidíte všechno z jiné perspektivy a zrovna tak i prožíváte. Pomohla mi věta: Vše, co nás potkává, nás má vést k osvobození se pro radost. A tak se postupně osvobozuji... doufám :-).
Běžela jsem přes dvorek cestičkou, kde se na zemi prostíral koberec listí a válely střepy kalužin. Na zemi....
... vše, co nás potkává, nás má vést k osvobození se pro radost. Kalužiny, bláto i zetlelé listí.
Když byly děti malé, stála jsem celkem i trpělivě u každé louže, než si ji užily. Znáte to, dítě si do ní musí stoupnout a dupnout. Čím víc to cákne, šplouchne a stříkne, tím lépe. A znovu a ještě! Je to radost! Smály se a třásly vzrušením, tvářičky jim hořely... :-). A když jsem jim řekla, že už vážně musíme jít a bafla je pevně za ruku, stejně si úkrokem občas do nějaké s gustem duply.
A brouzdání listím... jakbysmet. Proč to rodiče dětem zakazují? Selektujeme projevy radosti a spontánních emocí na vhodné a nevhodné....
V evangeliu je psáno: Nebudete-li jako děti...
Nebudete-li si život užívat s radostí, nebudete jím naplněni. Bůh je ten život...
Nadechovala jsem do sebe čerstvý a vlhký podzimní vzduch a připadala se mladě, lehce a zdravě. Lampy,oranžové bonbonky nad hlavou jak na světélka na vánočním stromku, mě vedla domů. Do Betléma, domu chleba. Nám, nám narodil se... ve mně se narodil a jím se sytím.
A tak jsem s potutelným úsměvem listí proklouzala a nevyhnula se ani kalužině. Byla malá a mělká, ale tak nějak životně, hluboce důležitá.... :-)
