Metafyzický monolog mouchy. Léto. Povznášející čas, kdy se i vy, lidé, necháváte unášet skutečnými cestami poznávání do dálek, kdy se necháváte pohoupat v náručí moře, kdy se toužíte dotknout nesmrtelnosti na vrcholcích hor. Nebo jen v trávě či na starých schodech starého chrámu pozorujete oblaka a toužíte plout a splynout. Usedáte na křídla vánku do světa fantazie, do dálek. Touha po dálkách je touha po splynutí s druhým člověkem, s tím, kdo bude jako ten vítr, vánek, který přinese do vašeho světa, do vašeho života změnu. Který prohrábne vaše vlasy, pohladí vás po šíji, proklouzne výstřihem... Krásné touhy... metafyzické a tělesné.
Nevznikají touhy snad z přízemnosti, syrovosti?
A vzájemným dialogem hmoty a ducha se oboje proměňuje, jako když láska prochází žaludkem.
Nejdříve mi dovolte, abych se vám představila. Také se nechávám ráda unášet na větrných proudech, ale jen kousek. Nejsem přelétavá cestovatelka. Jsem založením věrná, i vám, lidem, a vašim příbytkům.
Jsem moucha domácí.
Musca domestika. Latinský název nás, otravné mouchy, pozvedá na předmět zkoumání učenců.
Čeleď dvoukřídlí.
Prostor mezi nebem a zemí není vyhrazen jen pro běloskvoucí křídla andělská a ladná křídla ptáků, ale též pro mihotání milionů perleťových odlesků křídel hmyzu. Jakoby přízemnost a vznešenost. Živočišnost a duchovnost. Mušelín a mouchy. Hmyz.
Jsem zcela přízemní moucha, i když se díky dvěma křídlům vznáším. Můj osud je však víceméně trapný, jak se o tom zpívá v undergroundové písni „Moucha v ranním pivě.“ Přesto jsem obyvatelkou stájí, patřím totiž k ušlechtilým koním v jednom městě s královskou historií. Znám nízkost lidského bytí i jeho pudovost. Jak vidíte, jsem taková moucha bzučící si sama pro sebe úsudky skládáním obrazů mého světa, který díky svým z tří tisícin složených očí jsem schopna vidět v jiném úhlu. Panoramaticky. Což je paradox, protože ve skutečnosti neopouštím místo svého narození, nebo jen na krátkou vzdálenost, takže můj rozlet ani rozhled není velký.
Jsem, existuji jako moucha jen měsíc. Mám málo času. My, mouchy domácí, jsme štvanci. Náš život je odmala plný nebezpečí. Jako by nestačilo, že nežijeme ani jen jedno jediné léto, jako by bylo málo, že nás snadno sezobnou ptáci, netopýři a jiná havěť, tak vy, lidé, jste si na nás vymysleli postřiky, mucholapky, plácačky a dokonce prý hmyzí larvy jsou superfood budoucnosti.
Jdeme po vaší kůži a to vás rozčiluje. Ale my jsme jako diví po teple vaší kůže. Možná, že vaši kůži, místo kontaktu, vnímáme lépe jak vy sami.
Ani ne měsíc času, ani ne celé léto mám. A to mě burcuje. Neboť k čemu je čas nás všech, než k tomu, abychom ho překročili, abychom v něm pokračovali skrze plození? Neboť plození je akt svým obsahem nás přesahující a formou konaný pudově. Dar i instinkt.
I my, mouchy, čeleď dvoukřídlí, tímto instinktivním konáním žijeme.
I vy, lidé, jste ovládáni pudem rozmnožování a pudem sebezáchovy a jistým druhem agrese, a zároveň je ve vás to přesažno, ta touha být ve vztahu k někomu. Někteří tím, co je takové mokré, vlhké a slizké a nízké, opovrhují, protože nevidí, že je to nutná ambivalence k vyšším a duchovním věcem. Nebo naopak opovrhují tím duchovním...
Ale život mouchy je nejen ve špíně, ale i v létání, povznesení se nad špínou a to jsou dobré paradoxy.
Je přízemní moucha skutečně tak přízemní?
Dnes je večer, který básníci nazývají vlahý. Je to večer, který protahuje na ještě příjemně teplém dláždění z kočičích hlav stíny postav držící se za ruce. Je léto, které na svém vrcholu laskavým žárem obejme každého, kdo se mu vystaví, kdo vyjde ven nebo otevře okno. Nikdo si nepřeje být sám. Z prostranství uliček starobylého městečka se pomalu vytrácejí lidé do domků s barevnými fasádami. Z otevřených oken se dolů na dláždění snášejí hlasy cizích lidí z televizních obrazovek. Jen z jednoho okna dýchal zvláštní smutek a ticho.
Je to přesně ten večer jako vymalovaný, takový, že jen silní unesou svoji samotu v tichém ohni slunce. My, mouchy jsme samotářky od přirozenosti. Proto ráda létám v těch teskně letních uličkách, kde z domů sálá akumulované teplo.
Je stejně vlahý večer jako byl i včera. I včera jsem zalétla do toho pokoje, který mě přitahoval smutkem i samotou, k zvláštnímu muži, který opuštěn seděl na židli u okna a pozoroval ten západ.
Bzzzzzzzzzzzz....
Už jsem to nevydržela a vzlétla jsem a schválně zamířila k němu a oblétla jeho hlavu v těsné blízkosti, abych viděla do jeho očí.
Muž se trochu napřímil, povytáhl obočí a podíval se na mě unaveně a pak zase klesl v ramenou.
Chtěla jsem ho rozptýlit, ale on mě od sebe odehnal.
Dnes jsem se k němu ve stejnou dobu vrátila.
V tichosti jsem vlétla vzdouvající se záclonou do pokoje s teplým, zlatavým nádechem. Pod lustrem, který nás mouchy kdoví proč přitahuje, jsem se párkrát prolétla do kolečka.
Cítila jsem teď přítomnost člověka, muže, mnohem silněji.
Jasně jsem zachytila teplou stopu potu a lidských pachů signalizujících námluvy. I když se vy, lidé, důkladně umyjete, za dvacet minut prostoupí skrze vaše póry, to čím vás my, co máme místo mozku jen gangliovou uzlinu, identifikujeme.
Ta jeho vůně, ten člověčí pach byl vyvolán jiným pachem. Pachem ženy. Ženy během svého cyklu různě voní a tak podvědomě přitahují muže.
Jak se to stane, že člověk najde člověka, tak blízkého, až to bolí?
Je to vůní? Otázkou vyslanou do noci, voláním?
A jak se stane, že se přesně ti dva potkají?
A proč se někdo nikdy s druhým nepotká?
Všechny otázky nesmí být zodpovězeny, aby měl člověk stále trochu žízeň.
Nějaká žena vyslyšela jeho volání, museli se nějak znát, protože se slyšeli a odpověděli si setkáním. Lidé se poznávají, dotýkají a setkávají i díky tomu nehmatatelnému.
Instinktivně jsem vytušila, že nesmím do toho děje zasáhnout svou potřebou dotýkat se jejich těl a sát jejich pot.
Měla jsem v sobě zákaz rušit bzukotem svých křídel jejich dialog beze slov, jejich těla v rituálním tanci, v kterém se pojí ona vznešenost i pudovost.
Možná má ten muž strach, že tu krásnou ženu ztratí, a že bude zase sám... Lidé se nalézají a ztrácejí, i tito mohou, ale navždy už zůstanou sebou obdarováni. A to je to, co lidskou lásku a její akt povyšuje na dar.
Usedla jsem na lustr a pozorovala panoráma obrysů její šíje a jeho rukou. Skloněná šíje a oblá ramena nechaly mužské ruce shrnout ramínka košilky hebce dolů...
Byl to lidský tanec, tanec dvou bytostí a jednoho člověka.
a i já najednou uslyšela volání ... už máš jen poslední noc...Byla to má poslední cesta za požitky i smyslem, i když už nestihnu naklást vajíčka.
Vylétla jsem rychle ven. Mám ještě pár hodin času. Do rána.
Byla teplá noc, jedna z těch, kdy i my, individualistky a individualisté, podivínky a podivíni, se vedeni nějakým společným rytmem času sejdeme instinktivně se zvláštní touhou a zároveň vedeni pudovostí a živočišností, pro milostný taneček nás much, mušek, mušáků, neboť i my jsme instinktivně vedeni ke splynutí.
A tak jsem tančila a tančila v taktu milostného aktu. V napětí, které je elektrizující. Žádná laxnost, žádné „mouchy, snězte si mě...“
I my, mouchy, jsme založené tak nějak poeticky a smyslově a zároveň smyslně.
Nový den proplouval do noci a mísil se s ní, tak dlouho, až světlo slunce vše prostoupilo a já byla trochu zimomřivá z toho nevyspání, z té únavy rytmického spojování.
Usedla jsem pod list nějaké květiny, kousek od místa, kde jsem se narodila, aby se mé tělo konečně stalo součástí toho koloběhu tlení, který zároveň potřebujeme k našemu způsobu života.
A ač venku svítalo, já usínala a ztrácela s vnějším světem spojení. Postupovala jsem však jinou krajinou, takovou, která se vynoří v našem vědomí, když nevnímáme už své tělo. Vracela jsem se do toho, co nás, mě přesahovalo, a odkud jsem přišla.
A tak už nelítám v proudu času, ani nepovlávám osudem hop anebo trop zmítaná poryvy větru. Vyhasínám.
A probouzím se do obyčejného světla věčnosti a vidím svůj život v širším panoramatu metafyziky. Jsem povznesena nad přízemnost.
Ale, kde se tu vzalo tolik much?
Že by se mohly líhnout i tady?
