Ladoňkový blog o naději

Svatý Josefe ze Žďáru, oslovuji tě "svatý", protože jsi naživu, žiješ... A život každého je svatý. Alespoň pro to, že nám byl darován.

"Všichni jsme svatí, jen si nesvatě ubližujeme.", podotkl můj muž, když jsem mu o tobě říkala.

Nebo spíše o tvé ženě Lidce.

Plakala.Kvůli tobě, svatý Josefe.

Dva roky jsi jí lhal. Chodil jsi za jinou. A stále lžeš svým rodičům, dětem, i nám, přátelům.

Kdybys jen věděl, jak to bolí, ale ty nic takového necítíš. Doma se dusíš a ji prý miluješ... ale spíše si pleteš lásku s druhou mízou padesátníka. Nesmrtelného.

Lidu, ty neplakej, pojď ke mně, no tak, jsi naše...

Vím, probdělé noci a otázky bez odpovědí. Manželství je v troskách, zmírá, padají kříže.

Síla života je v hloubi tvého srdce.

JSI - a v tom je tvá hodnota, tvá svatost.

Po dlouhé zimě vyrůstá naděje. Má bleděmodrou barvu nebe. Proroste všechen kýč, všechnu faleš. Jméno její Ladoňka.

Podívej...