Květnová pouť - fOtOblog

Co člověk, to pouť. Atrakce nebo cesta? Jak člověk pozná, kam jít? Na májový fotoblog mi zbývá už jen pár  minut.

Dlouho jsem se neozvala. 

Nějak to nešlo.

To, co mě trápí, je nesdělitelné. A to, z čeho se raduji, stále stejné. 

Stále mám ráda cesty. Oblé, vyšlapané, stoupající, klesající, mizící za horizontem.

Jela jsem či šla kolem nich, sama jsem součástí jiné.

Potkáváme se a zase ztrácíme. 

Zraňujeme a jsme zraňováni.

Utíkáme a schováváme se.

Otevíráme a zavíráme.

Chybujeme.

Jsme lidé a jdeme.

Cesta nás proměňuje.

To jsou cesty májové.

Šťastný návrat ze všech cest, přeji všem.

Ale kam dojdeme?

Kam se vrátíme?

Kéž by domů.

Ani nevím odkud jsou všechny ty cesty, které jsem fotila. 

Okolo Jimramova, Nového Města na Moravě, Bohdalce, Herálce.

Z poutního kostela sv. Jana Nepomuckého, kterého svátek připomíná druhá největší pouť ve Žďáru n. S. 

Posledních pár snímků patří k naučné stezce o cisterciácích a klášteru rovněž ve Žďáru n. S.

Není svatojánská pouť jako svatojánská pouť.

Pouť má i jiný význam. Atrakce, adrenalinové zážitky.

Jakoby nám nestačilo dobrodružství cesty.

Ale proč ne... ? Jednou za čas.

Střílí někdo ještě na špejli s růží pro svou milou? 

Vnitřní obrazy člověka jsou rozmanité. Jedním z nich je i chrám. Chrám ticha, světla, setkání, pochopení. Nemoc a trápení jsou cestou k uzdravení. 

Skutečná pouť se dotýká srdce. Přináší bolest, naději a klid. Je ztišení, zvnitřnění. A také všude s námi jde i náš stín. Ale v každém člověku je vždy přítomné i světlo-Život. To je pro mě nadějí, jinak bych se zbláznila. Učím se nebojovat. Uvolnit se a nechat věci plynout. Nebojovat... Nebojsové nebojují. Bojuje ten, kdo se bojí.

Kdo důvěřuje, přijímá lásku, klid a mír. Kdo důvěřuje, i když je sám, není opuštěn. Je tu síla, která v nás vždy nějakou formou ožije.

Za trochou lásky šla bych světa kraj...

Kde se rodí láska?

Přece v nás.

Na svých poutích zanecháváme stopy. 

Lépe pro nás, když svědčí o tvoření. Co po nás zůstane... ?