Křížovou cestou

Snad všichni jdeme nějakou křížovou cestou... Nes každý den svůj kříž a neboj se, věř. A to je na tom nejtěžší: Neboj se, věř!

Kříž je prohra.

Přijetí prohry. Tady jsem skončila, balím to. Mám zranitelné tělo i zranitelnou duši.

Nemusím vše zvládnout.

Nemám na to. 

Nemám sílu jít dál.

Jsem zastavena.

...

Šli jsme s manželem nabrat vodu ze studánky v Chudčicích. Ne z obyčejné studánky, i když která je obyčejná?, ale z léčivé, zázračné.

Napila jsem se a omyla hlavu i páteř. A co teď? Kdy přijde zázrak? A vůbec  - přijde? 

Víte, hodně přemýšlím o uzdravení. 

Uzdravení se týká nejen těla, ale i duše. Skrze duši se nějak vnímám, přes ní nějak můžeme vnímat přítomnost.

Co je to přítomnost? To je tady a teď jsem. Já jsem. Ale kdo vlastně jsem? Jsem máma, pacient, dcera... a ke každému atributu mám přiřazenou hodnotu. Podle toho, ke komu a jak se vztahuji a také podle sebe, jak se hodnotím.

A v čem jsem?

V jaké přítomnosti?

Jaký by měl můj život smysl, jaký by měla smysl má existence, kdybych nevěřila v to, že mám v přítomnosti své místo?

Jenomže o tuto víru často a zase a znovu na nějaký čas přicházím, než jsem zastavena  a zase to pochopím.

Dostala jsem život, dostala jsem dech. A také ve mně vznikl život, nové životy, nějakou silou, silou větší než jsem já, než je člověk. Pak tedy je něco víc než já a vše, co mě potkává.

KŘÍŽ JE POSLEDNÍ NADĚJE

až prohraji

uvnitř mě

uvnitř mého zmatku

mých chci a nechci

bojů a čeho se bojím

až zhasnu a bude ve mně tma

až se nebudu snažit něco ovládat

až budu nic

spojena s nic

až přijdu k sobě

pak vejdu do zahrady

kde jsem odpradávna.

 Křížová cesta je čas pochopení. Smíření. Návratu k sobě. A to patří k uzdravení.

A ty fotografie jsou z Chudčic (u Brna).

Pěknou neděli přeji všem!