narozeniny

Co napsat do perexu? Nevím, prostě se vyrovnávám se zprávami o utrpení a bolesti ukrajinských matek, otců a jejich dětí.

Je středa večer a já nemohu usnout. 
Musím myslet s úctou a hlubokým zármutkem na vyděšené, zoufalé, zraněné, zranitelné mariupolské ženy - nastávající maminky a na jejich malé, ještě zranitelnější a bezmocné, plačící děti i na otce, kteří nemohou své rodiny chránit, protože je od nich odloučila válka.

---

Jak psala na fb milá paní Jana - porodnice je místem koncentrovaných emocí. 

---

Nic, ani početí, není tak intimní záležitost, myslím, jako porod. A porodnice je jakoby symbol něčeho nového. Nového života, nové naděje. Dítě je zázrak lásky tvoření. Rodí se v bolesti, ale ta se potom taví do radosti, štěstí, naplněnosti, smyslu. Alespoň já to tak mám nastavené, zažité.
Nic člověka nezmění tak jako dítě. 

A  rodičovský instinkt velí chránit svá mláďata.

Jen člověk zvrácený může tuto křehkost ničit, ponížit rodiče a zabíjet jejich děti.
Vím, že taková zvěrstva se dějí a děly i jinde.
Ale teď se toto děje v mé blízkosti a v časové souhře, že to konečně uvnitř sebe musím pojmenovat a vyrovnat se s tím.

 Jsem taky mámou. A uvědomuji si, že my měli veliké štěstí. Zítra to bude 22 let, co se nám narodil  syn Mikoláš.

Nedovedu si představit, že bychom prožívali takový žal, bezmoc a bolest a trýzeń. Srdce by mi pukalo nad ztrátou dětí, nad utrpením Johanky a Mikoláše. 

Mít dítě a milovat ho je jistě zároveň i risk, že ho ztratíme, že mu někdo ublíží.

A zároveň jsem za tento zázrak života tak vděčná. Vidím Mikoláška, když mi ho položili na břicho a já ho hladila a říkala tomu mžourajícímu  uzlíčku života: neboj se... 

---

Mikešovy narozeniny plánujeme oslavit v rodinném kruhu. Mým největším přáním je, aby i on a Johanka mohli mít děti a milovat je.
Doufám, že se toho dočkáme ve zdraví a v míru.
Není to totiž samozřejmost.