Snad všichni jdeme nějakou křížovou cestou... Nes každý den svůj kříž a neboj se, věř. A to je na tom nejtěžší: Neboj se, věř!
Kříž je prohra.
Přijetí prohry. Tady jsem skončila, balím to. Mám zranitelné tělo i zranitelnou duši.
Nemusím vše zvládnout.
Nemám na to.
Nemám sílu jít dál.
Jsem zastavena.
...
Šli jsme s manželem nabrat vodu ze studánky v Chudčicích. Ne z obyčejné studánky, i když která je obyčejná?, ale z léčivé, zázračné.
Napila jsem se a omyla hlavu i páteř. A co teď? Kdy přijde zázrak? A vůbec - přijde?
Víte, hodně přemýšlím o uzdravení.
Uzdravení se týká nejen těla, ale i duše. Skrze duši se nějak vnímám, přes ní nějak můžeme vnímat přítomnost.
Co je to přítomnost? To je tady a teď jsem. Já jsem. Ale kdo vlastně jsem? Jsem máma, pacient, dcera... a ke každému atributu mám přiřazenou hodnotu. Podle toho, ke komu a jak se vztahuji a také podle sebe, jak se hodnotím.
A v čem jsem?
V jaké přítomnosti?
Jaký by měl můj život smysl, jaký by měla smysl má existence, kdybych nevěřila v to, že mám v přítomnosti své místo?
Jenomže o tuto víru často a zase a znovu na nějaký čas přicházím, než jsem zastavena a zase to pochopím.
Dostala jsem život, dostala jsem dech. A také ve mně vznikl život, nové životy, nějakou silou, silou větší než jsem já, než je člověk. Pak tedy je něco víc než já a vše, co mě potkává.
KŘÍŽ JE POSLEDNÍ NADĚJE
až prohraji
uvnitř mě
uvnitř mého zmatku
mých chci a nechci
bojů a čeho se bojím
až zhasnu a bude ve mně tma
až se nebudu snažit něco ovládat
až budu nic
spojena s nic
až přijdu k sobě
pak vejdu do zahrady
kde jsem odpradávna.
Křížová cesta je čas pochopení. Smíření. Návratu k sobě. A to patří k uzdravení.
A ty fotografie jsou z Chudčic (u Brna).
Pěknou neděli přeji všem!
