V poslední době se kolem mě, ba i přímo pro mě, vyrojila spousta prapodivných vzkazů a poselstvích, až se mi z toho motá hlava...
Poselství andělů, duchovních průvodců... magie úplňku, v Raku luny...
Věštby budoucnosti.
Jsou toho na YT tuny.
Místo laskavosti Marie,
všude samá magie, magie, brr...
Horáková, prr!
Mým majákem však Kristus nechť mi je, ať v podobě konjunkce Saturnu a Jupitera, mou stálicí je hvězda Mariina, ať Venuše či Luna.
Mou pevností je vnitřní, milující žena.
Nechci hledat sebe, štěstí jen pro mě, chci hledat Krista,
chci jít cestou Marie, cestou nad vším pozemským, cestou důvěry v požehnání.
Tím jsem si jista.
Chci naslouchat tichu, přesto tě potřebuji zcela lidsky slyšet...
Proč v nebi skryt jsi v tichosti?
Svatý Pavle, proč mlčíš? Nechce se mi věřit, že bys patřil k těm vyvoleným svatým pokrytcům, kteří na nás, na mě, na ženu, pohlížejí svrchu. Vždyť to, že chodíš po horách ti dává vidět věci vcelku, z nadhledu i v hloubce.
Možná ale, že tě přes svůj křik neslyším...
Bez elektřiny v tichu noci čekala jsem na odpověď v chaloupce.
Jsem z toho náhlého mlčení úplně nesvá.
Kdybys jen věděl, co vše mi to připomíná.
Kdybys jen věděl, jak mě to deptá!
Praskliny odmítání...
Vrstvení tázání...
Mráz mlčení.
Proč se mi nemůže dostat přijetí bez podmínek a beze zbytku od člověka, od muže?
Ani věštba kartářky, poselství z jiných planet nepomůže.
Mám oči zraněné laně...
Proč stále tak moc dávám?
Lituji se.
Dávám bez podmínek?
Zpytuji se.
Dávám svobodu?
Hrozím se.
Svobodu odmítat? Svobodu být svobodný?
Když to po sobě čtu, tak mi to připadá už vtipný.
Nečekám víc, než můžeš dát?
Víš ty co, ty můj svatý boubelatý, ty můj kluku ušatá, nakonec se musím sama sobě smát!
Nebuďte a neburcujte lásku, dokud nebude chtít sama.
