Svatá Anna u Pohledu, v kraji meandrů mladé Sázavy, ještě než její vlnky doplují do Havlíčkova Brodu. Poutní místo na kraji lesa s léčivými prameny vod, oáza pro tělo i duši. Ten, kdo pije čistou vodu, bude čistý... Ten, kdo si na nic nehraje, bude žít svůj život a dojde k sobě...
Přijeli jsme ze zadní strany. Najednou se rozestoupily poslední větve jehličnanů a my se ocitli ve zvláštním světle, spíše přítmí... takovém nazelenalém... Zurčely tu prameny a kolem kaple čekala zastavení, připravena vyslechnout další příběhy.
Poutní místa jsou plná lidských příběhů, a proto jsou něčím silným, co lze spíše tušit než popsat, vyjímečná.
Dřív tu bývaly vyhlášené poutě. Lidé sem jezdili, putovali pro uzdravení.
Zase už začínají, už zase Svatá Anna ožívá... Léčivá voda tu stále vyvěrá na povrch a lidé stále potřebují naději. Proto nastavují své dlaně, aby se jí napili.
Svatá Anna, maminka Marie, obě dvě milované lidmi i dnes. Proč? Myslím, že pro lidskou blízkost. První, Anna, s manželem Jáchymem, nemohla mít dlouho dítě.
Pro ženu je to velké pokoření.
A pro muže také.
Vypadalo to, že je to trest. Co asi provedli?
Nic. Naopak, byli připravováni. Život vede člověka prazvláštními cestami. Pustinami, povodní, mosty, alejí...
Člověk se v pokoře dotýká kůry stromů a šeptá své prosby a naděje...
Když má člověk prázdné dlaně, teprve pak může být obdarován.
Srdce, které naslouchá, se skloní do těch nastavených dlaní.
Dotek má modrou barvu jako voda, jako život, jako nebe...
