Komu sluší déšť

Fotopoezie. Déšť... Buď je požehnaný nebo prokíínaný. Svatý František nazval déšť bratrem. Pro mě je déšť symbolem jak záplav, tak nových začátků. Mám déšť ráda a ráda chodím bez deštníku. Komu déšť sluší? No přece dívce Vysočině. Když se koupe, je krásná.

 V sobotu odpoledne jsme vyjeli.

 Silnice nám běžela vstříc a spojovala nás letmo s dalšími lidmi. 

 Jako v zrcadle se v ní odrážely stromy a obloha.

 V autě hrálo rádio, manžel řídil a já fotila.

 Když prší, vidíme svět jinak.

 V kažké kapce se zrcadlí svět.

 V dešti se zrcadlí i naše myšlenky nebo možná spíše déšť se zrcadlí v našich myšlenkách.

 Vyplavuje vzpomínky a pocity.

 Pro někoho je proto déšť smutek a samota. 

 Ale pro jiné je osvěžením a pohlazením.

 Nastavuje své dlaně dešti jako strom větve.

 Déšť po nich stéká až ke kořenům.

 A duše člověka i stromu pije.

 Už nežízní, ale zpívá píseň o životě.

 Protože život vzniká z vody.

A život je vodou živou.

Déšť doprovází naše cesty a návraty z nich. A proto je krásný.