(blog na téma Kolo a já) Narodila jsem se v slunečnou červencovou neděli ve městě, kam jsme se pak i za šest let přestěhovali. Bydleli jsme v jednom z nižších domů mezi spoustou zeleně, pod břízami a borovicemi. Kolem vedla trať lokálky, která se táhla dále obloukem přes louky. Na zastávku, kam jsme si chodily jako děti hrát, se dalo jít "horem" či úvozem lemovaným jírovci. Nejen jít, ale i jet na kole. Kolo bylo po mě nepostradatelné. Jako i pro houf dětí sousedů. Imitovalo třeba auto nebo tank nebo závodničku...
Dětství je ve mně zapsáno barvou zelenou, nebeskou a sluneční.
Pak dny zšedly a ztmavly. Mnohé se změnilo. My se odstěhovali, rodiče se rozvedli a pak jsme se ještě několikrát stěhovali. Až jsme se zase vrátili zpět. Ale na kole jsem jezdívala stále. Nové, červené, jsem dostala od maminky k maturitě a k nastávající plnoletosti. Sehnat tenkrát dámského favorita nebylo vůbec snadné a mamka vzburcovala půl republiky, aby ho sehnala!
Život šel dál, vdala jsem se a zase jsme se stěhovali, vrátili se zase zpět, a pak po druhém porodu jsem onemocněla. Postupně se zhoršovala má pohyblivost.
Bylo to těžké pro celou rodinu, ale já sama jsem se musela rozhodnout, co dál. Jestli vzdát svůj život nebo o něj bojovat. Začala jsem fotit. Většinou vleže. Fotila jsem kde co, kousek poličky, hrnek, ruku, záhyby prádla... a okno. Okno ven bylo jako cesta do jiného světa, který se mi vzdaloval.
Stop!
Takhle ne!
Lazare, vstaň a choď!
Nebylo to tak rychle, ale díky maximálnímu úsilí a vůli, díky dietě a díky dotekům dětí a zázemí rodiny a podpoře přátel, jsem z nejhoršího venku.
Před dvěma lety jsem slavila čtyřicet let. Měla jsem si vybrat dárek.
Věděla jsem jistě, že chci nový fotoaparát.
Ale pak jsem se rozhodla pro: kolo!
Z ničeho nic, ale cítila jsem, že je to ono. Heuréka! Přátelé mi připravili první okružní trasu a doprovázel mě dokonce i anděl.
A od té doby začínám zase na kole po troškách jezdit.
Stále u sebe musím mít prášky, vodu a mobil, ale je to malá zátěž oproti dřívějšímu uvěznění v těle a v bytě. Barvy rozzářily můj život. Připadá mi neskutečné krásné jet krajinou, lesem... byť jen kousek. Tak chutná svoboda prostoru, kdy mě celou objímá vítr a vlají mi vlasy a já jsem šťastná.
Je to krása, jako když jsme jednou se synem vyjeli ven po staré silničce mezi poli a lesy a v paprscích zapadajícího slunce přímo před námi majestátně plul balón.
Zelená, nebeská a sluneční mě propojují s krásnými vzpomínkami a i to je léčivé.
Neboť život volá: Jari, vstaň a jeď!
Jeduuu!
Děkuji.
