Strávila jsem víkend v příjemné společnosti dcery a mých dvou spolužaček, které si mě vzaly pod patronaci, nebo spíše matronaci, a už po druhé nás hostily na hotelu uprostřed Žďárských vrchů.
Od jedné z nich jsem dostala krásné balení jamajské kávy, protože se o ní dočetla v blogu, kde píšu, že ji koupím a pohostím jí babičky.
Moc mě to potěšilo a ještě více vnímavost kamarádky a úmysl udělat radost. Jako kdyby se radost z dobré kávy a posezení u ní znásobila.
Cestou na hotel jsme se stavili ještě u mých známých také na kávu, čaj a hruškový koláč. Zapadli jsme do křesel a nechali se obsluhovat paní domácí. Z vedlejší místnosti přikráčel důstojný pán, kocour. Je už stařík, poloslepý a hluchý. Protáhl se a vyskočil mi na klín, trochu mě očichal, a když shledal, že si vybral dobře, uvelebil se a usnul v klubíčku a vrněl. A krásně hřál. Teplo léčí. Možná by ubylo konfliktů, kdyby lidé nemrzli samotou a egem. Živočišné a stejně tak lidské teplo blízkosti nelze nahradit žádným alkoholem a ani ústředním topením.
Navíc je prý kočičí vrnění léčivé, uklidňující, protože probíhá na frekvenci alfa.
Obyčejná záležitost pro chovatele a milovníky koček.
Pro mě to byl ale velmi příjemný zážitek.
Nejsem totiž zvířecí typ. Ne, že bych chovala k živočišstvu antipatie, ale prostě jejich přítomnost nevyhledávám. V mládí mi dokonce zjistili alergii na kočky. Prý souvisí i s nelibostí vůči těmto čtvernožcům. Možná na tom něco je, protože já se dříve všeho takového chlupatého čtyřnohého a nevyzpytatelného, bála.
Ale alergie psychická i somatická, nemusí být věčná.
Život se dotýká našich ran a nemocí. Zvířata mě už několik let přesvědčují, že můj strach z nich je lichý. Mám několik příhod, kdy se se mnou tito tvorové chtěli spřátelit.
Třeba kdysi ve skanzenu v Modré u Velehradu. Bylo tam tou dobou dost návštěvníků, přesto se houf zvířat domácích, včetně kozla, ovcí, husy a všelijaké té hospodářské drobotiny, seběhl ke mně, obklopil mě a radostně mě pozdravil. No, třeba kozel měl pusu od ucha k uchu. Zubil se a potřásal bradkou.
Jindy na mě vylítl pes, černý, chlupatý čert, a se smíchem po mě skákal a olizoval mě.
Zvířata se umí smát. Nedivím se, že se říká - být pro srandu králíkům.
Možná nás tak i léčí a učí bezstarostnosti. Převádí myšlenky od nepřátelských na přátelské.
Chtějí nám dělat dobře a příjemně. Většinou. Pokud nás nechtějí sežrat. Ale to je spíše naopak.
Zvířata jsou vnímavá.
Jako kdyby nás pohostila kafem z Jamajky.
