Kvetou jasmíny, větší keře s květy bílými jako nevěsta, nevěsta tichá, jemná a voňavá. Jako nevinnost. Bílý jas jasmínových krás. Bílá barva je barvou světla.... jako bílé potěšení, jako čistý bílý ubrus na stole, u kterého se scházíme. Během cesty z periferie do středu města jsem těch keřů minula snad deset... ? Nevím, letěla jsem na koncert Johanky, manžel a syn tam už jsou od začátku, honem... Vlasy za mnou vlály jako závoj.
I když jsem spěchala, abych ji stihla, za mostem jsem zpomalila a ohlédla se.
Snažila jsem se skrze obrazy ulice odrážející se ve vitríně jednoho voňavého obchůdku rozpoznat siluetu člověka za pultem, jak rovná zboží v regálech. Bylo už zavřeno.
Je to ona?
Spatřila mě, kývla hlavou a zamířila ke dveřím.
Můj anděl strážný. Babičkovský, mateřský...
"Dobrý den, já jsem vás přišla jenom pozdravit."
"To jste hodná."
"Jak se vám daří?"
"Dobře", pokývala hlavou a její drobné oči mě s překvapením, úsměvem i starostlivostí pozorovaly. "A vám?"
"Bojuju", odpověděla jsem. "Už musím jít..."
Pohladila jsem ji po tváři. Jemně ji vtiskla do mé dlaně a pak tu moji dlaň chytila oběma rukama.
"Děkuju, že jste se stavila. Udělala jste mi radost!"
"Na shledanou!"
Přišla jsem chvíli před tím, než Johanka vystoupila po schůdkách na pódium, nejistě se uklonila, nohou ve stříbrném střevíčku odpočítala do tónů cemballa začáteční takt, nadechla se... a ...
Její prsty tančily po altové flétně a všichni ztichli.
Dívala jsem se na ni a myslela na anděly.
Děti jsou jako jasmínové květy na našich větvích.
A pak jsme šli všichni čtyři domů.
Stáhla jsem si vlasy do gumičky.
Manžel mě vzal za ruku.
Děti se usmívaly a jasmíny tiše a bíle kvetly.
