Vždyť bez klidu v srdci nemůže být pokoj kolem nás. Ticho je mé bohatství. Nadechuji ho do sebe jako čerstvý vzduch. A děkuji. Děkuji slunci, mrakům, vzduchu, vodě, ptákům... a posílám požehnání dětem, všem blízkým a světu mír.
Jsem nemocná už přes dvacet let. Zachránila mě však hluboká mozková stimulace. Nevyřeší vše, ale moc mi pomohla. Zbytek, to jak pojmu svůj život, čemu dám přednost, je už na mně.
Jak vypadá můj všední den? Zcela prostě a obyčejně, zdá se.
Ráno mě z krásného snu probouzí manžel, když za ním zaklapnou balkonové dveře.
Slunce nás jimi vítá skrze koruny stromů do nového dne. Manžel si vezme s sebou na balkon kafe, zapálí si cigaretku, nohu přes nohu. Vidím z postele jen ty nohy a kouř.
Je to jeho ranní rituál. Pak mi nachystá ranní léky, pití a snídani.
Pomůže mi na toaletu, dá prášky a zase mě uloží do postele se slovy o fajn životě invalidních důchodců, usmějeme se na sebe a on zmizí do práce.
Zababuším se do peřiny, léky beru za dvě hodiny. Nebo jinak řečeno, co dvě hodiny. Je to trochu vopruz, ale učím se s tím žít. Stejně jako s nemocí. Nemyslím na to, že je nevyléčitelná. Učím se vnímat své nitro a užívám si ticha. Vždyť bez klidu v mém srdci nemůže být pokoj okolo mě. Ticho je mé bohatství. Nadechuji ho do sebe jako čerstvý vzduch. A děkuji. Děkuji slunci, mrakům, vzduchu, vodě, ptákům... a posílám požehnání dětem, všem blízkým a světu mír. Howgh. Amen.
Někdy ještě usnu, někdy ne. Jsem jako stoletý stařík, až na to, že mi bude 50 a jsem žena. Když se necítím nejlépe, říkám si ale jeho slova: je tak, jak je a bude tak, jak bude. Své plány na zaměstnání, své přání mít vícero dětí, máme ale dvě úžasné, šikovnost rukou a výtvarný talent... už jsem odevzdala, kdoví, co by ze mě bylo, kdybych vše měla. Když nad tím tak přemýšlím, možná že se mi tyto plány a přání naopak splnily, jen trochu jinak.
Život je moudrý a svou moudrost nám nabízí v tichu našeho srdce. Po ránu jsem taky někdy moudrá a vyrovnaná. Ještě aby mi to vydrželo do večera, kdy bude doma taky manžel, myslím si sebeironicky.
Už jsem vstala, došla do pokoje, otevřela ventilačku, naproti přistavují k činžáku balkony, pěkná těla mladých dělníků se činí, jednomu z nich vykukují pod přilbou delší vlasy. Do pokoje proniká spolu s jejich povely a boucháním lešenářských trubek také svěží letní vzduch. Připomíná mi to prázdniny, čas plátěných sukýnek.
Zacvičila jsem si svíčku, protáhla se, až to zapraštělo, na koberci je cestička z drobků od manžela, který večeří u pc, každý máme něco... vysaju to.
A co teď? Stáhnu si další díl Taggarta, přečtu si k tomu nějaké info o hercích.
V poledne pustím čt 24, protože za chvíli poté přiveze manžel oběd, společně se u zpráv najíme. Když si odmyslím všechny ty trágedie a podvody, lži, násilí a zlo vůbec, baví mě sledovat gesta moderátorů. Třeba můj oblíbený David Borek si často stoupne vzrušením na špičky. To miluju! :-) Michal Kubal má každé ucho trochu jinak posazené. Je to borec - má čtyři děti. Tomu říkám víra v život a lásku. Anebo Jakub Szánto. Jak by vypadal s rozpuštěnými vlasy?
Hodně čtu. Nořím se do slov. Nespěchám. Vychutnávám si jak časopisy, tak knížky. Momentálně Muž jménem Ove.
Žiju i z večerních procházek s manželem. Někde zaparkujeme podle chuti. Objevujeme nové cesty, cesty starší než jsme my, cesty mezi poli, domy, cesty lesem. Ale také chodíváme po cestách nám už známých. Vždy je to ale nová cesta, tak jako je každý den nový. Jako každý krok je stejný a nový zároveň.
Nejlepší je, když si manžel nechá mobil v autě To potom jdeme skutečně spolu. Přemýšlíme každý sám pro sebe, občas prohodíme slovo, ukazujeme si, co je kolem. Někdy ale během procházky zavoláme dětem. Mnohokrát jsme touto cestou probírali jejich životy, jejich lásky a trápení. Teď už vyrostly a staví se na vlastní nohy a my jim prostě musíme věřit, že to zvládnou.
Jdeme, hůlky, o které se opírám, ťukají, manžel pokuřuje...
Do dlaní si nasbíráme jahůdky, co rostou na mezi. Zkouším chytit drobnou kobylku. Marně. Natrhala jsem ale heřmánek, třezalku a květy bezinek. Krásná žluto-bílá kytice bylinek. Dvě malé babočky spolu laškují na kládách dřeva za humny vesnice. Vítr mírně pofukuje. Ptáci jeden přes druhého zpívají.
Nespěcháme, splýváme s klidným večerem, nasloucháme, jdeme krajinou. Je to jako meditace. Někdy se trochu pohádáme, ale to už patří k životu. Co vše, jaké myšlenky se zapisují do našich cest... ? Jaké cesty tvoříme v krajině lidí, v našem srdci... ?
Jdeme krajinou, krajinou večerů, krajinou nám milou a rodnou. To je velký dar.
Nic není samozřejmost.
Učím se žít svůj život v omezenosti, vidět krásu a děkovat za ni, milovat sebe a druhé v jednoduchosti a bez podmínek. Jsem naplněna krásou života.
Hm, život je jako šňůra z korálků, co korálek, to den, každý je jiný,
jinak barevný, jinak velký. Ale všechny patří k sobě a všechny jsou vzácné a mají svou cenu.
Tu nejvyšší.
