Láska buďto je anebo není. Je-li, pak zahrnuje všechny a vše. Jde o hluboký cit kořenící v moudrosti prázdna. Nicoty. Teprve nicota může být naplněna. Láska je jako měsíc - buď roste nebo ubývá. Naše láska je spjata s poznáním.
Tak moc bych zde chtěla vyjádřit, čím překypuje mé srdce. Nevím, zda-li se mi to vše niterné, osobní a přesto všeobecně lidské, podaří zde popsat.
Vlastně vím už předem, že nepodaří, protože na to nejsou slova. Přitom toho bylo už tolik o lásce řečeno, napsáno, namalováno, vytvořeno. Jak to, že v nás láska roste a nevíme ani jak se to mohlo stát, jak se to děje, proč ten hluboký cit spojen s moudrostí v nás ožívá? Proč nás přesahuje, proč nás nutí tvořit nejen umění a krásu, ale další a další lásku?
Láska je jen jedna, ač má tolik podob, aspektů a energií, uvažuji teď za pochodu, za ťukání prstů do klávesnice, protože ve mně to vše láskou ženskou, mateřskou překypuje... :-)
Svatý Pavle z Tarsu,
ženy jsou z Venuše
a muži z Marsu.
:-)
Láska vede k celistvosti. Vnitřní žena se projeví v muži a vnitřní muž v ženě. To je silná energie lásky. Snad proto mi v duši zpívají slova svatého Pavla z 13. kapitoly Korintským:
Bez lásky nejsem nic
13 Kdybych mluvil v jazycích lidí i andělů, bez lásky je to jen dunění zvonu, řinčení činelů. 2 Kdybych uměl prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, měl všechno poznání a víru, že bych i hory přenášel, bez lásky nejsem nic. 3 Kdybych rozdal vše, co mám, kdybych dal i vlastní tělo, abych se proslavil, [a] bez lásky je mi to k ničemu.4 Láska je trpělivá, je laskavá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nepovyšuje; 5 není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy, 6 není škodolibá, ale raduje se z pravdy; 7 všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží.8 Láska nikdy neskončí. Avšak proroctví – ta zaniknou, jazyky – ty umlknou, poznání – to pomine. 9 Jen z části totiž poznáváme a jen z části prorokujeme; 10 jakmile však přijde dokonalé, tehdy to částečné zanikne. 11 Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, měl jsem dětské názory; když jsem však dospěl, s dětinskými věcmi jsem se rozloučil. 12 Teď totiž vidíme jako v zrcadle, nejasně, ale potom tváří v tvář. [b] Teď poznávám částečně, ale potom poznám plně, tak jako Bůh zná mě.13 Do té doby nám zůstává víra, naděje a láska, tato trojice; ale největší z nich je láska.
Co jsi zač, Pavle? Jaká se z tebou udála změna, že se z tebe, fanatického vraha, stal tak jiný člověk, muž naplněný láskou? Vyrostla z tvé slepoty, z bezbrannosti, z poznání své nemohoucnosti, nicoty, kterou jsi ve velké pokoře a důvěře přijal. Byla to stejná láska, jako je teď ta má? Pohladil jsi někdy nějakou ženu, objal jsi ji? Jde oddělit lásku a doteky? Jak jinak, než skrze ruce tehdy Ježíš uzdravoval...
Můj vztah k sobě samé a tedy k ženskosti, potažmo k milenectví - manželství a k mateřství, k rodině, k lidem, i ke zvířatům a přírodě prošel velkou proměnou a stále se vyvíjí.
Co se to se mnou jen stalo?
To mě naučily problémové vztahy s tátou, s manželem... A do toho všeho i pan Parkinson. Sociálně, zdravotně, psychicky a tělesně vyoutovaná, neschopná se usmát, pozvednout ruku k pohlazení, zlobila jsem se na sebe, na Boha, na celý svět.
Bez lásky k sobě, k Bohu, k životu, bez lásky k těmto "nepřátelům", bych byla za živa mrtvá. Neplodná.
Bez lásky nejsem nic. Teprve poznaná, prožitá a přijatá nicota se může naplňovat láskou. Právě v té ubohosti vždy můžeme začít znovu milovat, i když jsme se pohádali, zfackovali, ztrapnili sebe a druhé, když jsme nuly, když jsme nic, tak právě tehdy můžeme být naplněni.
Jsem žena, maminka, matka, mamutka, mamina tydýtová :-) už v babičkovském věku. Vždy jsem si přála být maminkou. Maminkou a manželkou. Život, Bůh či vesmír, mi to dopřál. Máme dvě dospělé děti. Přáli jsme si jich víc, ale kvůli nemoci to nešlo. Ale na tom přece nesejde. Být maminkovským zázemím je to samé jako tvořit domov. Pro kohokoli. A to je krásné a přitom těžké.
Snad proto jsem se při výrobě adventního věnce rozplakala.
MĚJTE SE POKOJNĚ, RADOSTNĚ A LÁSKYPLNĚ :-).
