Byli jsme s kamarádkou a s mojí rodinou v Novém Městě na Moravě v Horácké galerii na koncertě Hradišťanu...
Stále hledám odpovědi na své otázky. Některé jsou takové hravé, jiné vážnější.
Proč je černobílé vidění špatné a černobílá fotografie dobrá?
Jakou naději má umírající?
Jde do míru?
I když celý život válčil? Bojoval za mír?
Kde se láme dar v pýchu?
Co je to vlastně ego?
Jde přijmout toho, který nepřijímá mě?
...
Čtvercové nádvoří bylo plné. Nejdříve přišly na řadu projevy, děkovačka a šek sponzora.
Potom s tichou září nastoupili Hradišťané. Záře se postaru řekne sláva. Myslím, že skutečné hvězdy, skutečné stars, se poznají tichým citem po tichu. Září tiše, citlivě, a Hradišťané hráli a zpívali s citem a s hloubkou lidské zkušenosti. A zároveň o tichu, citu. O naději a osudu a lásce, o kamínku v dlani, o vodě. Modlili se ze srdce, ze své zkušenosti a ze zkušeností svých předků, z dob Cyrila a Metoděje, modlili se písní k lidskému srdci, lidé se připojovali. Já též.
Otevřené nebe nad hlavou, černobílé jiřičky zlehka a bezstarostně poletovaly a zobaly mušky. Bylo jim úplně jedno jaké si kladu otázky.
Mé oči se kochaly a srdce se otevíralo a zpívalo. Byla jsem šťastná. Obyčejné lidské štěstí na chviličku zazářilo jako muška zlatá. Jako kometa nad Třemi kříži nad Novým Městem, jak ji vyfotil do nového kalendáře náš přítel a známý fotograf Vojta Zikmund. Chviličku se zablýsklo a pak zmizelo za obzorem.
Nebo ho sezobla jiřička.
A tak to prostě je.
:-)
