Tento článek berte, prosím, jako literární pokus o sebevyjádření. Je to možná reakce nejenom na můj osobní život, ale také na dění kolem mě.
Život je jako volné listy ve složce nadepsané mým jménem. Jarmila. A co dál? Máma, žena...? Možná putující...
Zase jsem brzy vstala. Cítila jsem, že si musím vzít prášky a pořádně je zapít. Tělo mi po probuzení začalo těžknout.
Napsala jsem trochu textu o původu velikonoc, ale je to tak bohaté téma, že mi spousta informací protéká mezi prsty, které tančí po klávesnici, aby přepsaly ty, které zbyly.
Už stačí, pro teď to stačí.
Uléhám na podlahu, jsem na to zvyklá a nedělá mi problém na holé zemi i spát. Tvrdost mi nevadí, naopak, jen zima mi nedělá dobře.
Ležím skrčená na zemi. Za oranžovými roletami o tři patra níže drncá spolehlivým zvukem motoru autobus městské dopravy a na křižovatce, za níž stojí plechová zastávka v spreyových vzorech, skřípe a pozastavuje. Lidi připravující se na výstup se honem chytí madla a rozkročí nohy, aby udrželi balanc.
Ale kolik lidí tak brzy ráno v něm jede?
Snad ti, co potřebují jet na nádraží. Sedí osaměle na dvojsedadlech a netečně pozorují sídliště a stromy, které viděli tisíců tisíckrát.
Třeba se nám naše město vrývá do naší duše...
Stáváme se tím, kým jsme... to mi napsal jeden člověk. A pak se stal tím, že od sebe odstřihnul všechny, které nepotřeboval. A tak se do nich podepsal zářezy. Teď má dítě.
I můj bratr.
Dítě, očekávané a toužené. Zázrak obyčejného štěstí změní naši tvář v něžnou a jemnou, protože máme pokračování v tom malém tvorečku a také možná poprvé milujeme až k bolesti, protože by bez nás nepřežil. Bratrovy rysy povolily lidským štěstím.
Mé dětství... Když otec odcházel, co cítil? Kde jsou ty listy popsané už dávno? Snad v tváři mé mámy? Vrásky jsou jako zapsané prožitky. Jsou to zářezy. Pro vrásky je starší člověk krásný, zvlášť pro ty, které uvolnily jeho tvář, když za křižovatkou vystoupil na zastávce odpuštění.
Včera jsem se mírně sesypala. Minulost se stále vrací jako strašák... Proč, když jsem odpustila? Nebo si jen myslím, že jsem odpustila?
...
Ležím na zemi a venku už světlo probouzí barvy.
Čerstvý list z mého života se houpavým pohybem snáší dolů.
A najednou mě napadlo, že i posvátná hora v sobě má podzemí. Horniny z hloubky se v hoře mění na poklad.
Jdu si uvařit čaj.
Vypadá to, že bude pěkně.
