Lidé milí, mám ráda stromy. Mám ráda jabloně. Kvetoucí nevěsty, panenská jablíčka, pokroucená těla kmenů. Jabloně jsou jak věrné a oddané ženy.
Maluji jabloň pro jednoho muže, protože tím vyjádřím víc "věcí". Uvědomuji si, že to musí být nezištný dar. Čistota dávání. Naše bohatství je v dávání.
Musím si to připomínat. A učit se právě od jabloňových žen.
Často si vzpomenu na jednu jabloň v řadě jabloní u silnice pod buchlovským hradem. Ta jabloň byla snad starší než ten hrad, stará jak Metuzalém. Rozcuchané větve jí trčely z pokrouceného kmene, v kterém zela prasklina.
Ta jabloň byla v pohybu, v tanci, tím svým pokrouceným hrubým tělem a v křeči trčících větví... a zpívala tou prasklinou.
Stála jsem kousek od ní a nemohla se vynadívat. Jabloňová stařena oslavující život. Život, kterému byla nelítostně vystavena nehybně stojící a příjímající nepřízeň podnebí. Život, který v ní znovu kvetl a plodil.
I my máme na dvoře stavení po manželově babičce starou jabloň. Větvě má zkrácené ani ne na dva metry, ale plodí... lidé milí, co z ní letos bylo jablek...!
Jabloň se vydává jako nevěsta... a v tom je krásná. V nezištnosti dávání...
A tak ty jabloně obdivuji. Voním k jejich květům, listům, plodům... miluji jablka. Dotýkám se jich svojí dlaní a neslyšně si říkám modlitbu, přání... chtěla bych být jabloní, jabloňovou dlaní...
