V rámci své předčasné přípravy na smrt, která se nakonec nekonala, jsem věnovala své poklady známým a dětem. Látky, pletení, knihy, šperky... A fotoaparát PENTAX.
"Zdědil" ho syn Mikeš. Fotí rád vlaky. A protože každou chvíli jede nějaká speciální mašina, buď retro bardotka, plechovka, či eso, nepustí foťák téměř z ruky. A mně zůstaly jen oči. Ne pro pláč, ale pro koukání.
Ani nevím, co je těžší - fotit, či psát. Baví mě však oboje. Občas si sama v sobě hraji hru na fotografování.
Jak bych slovy popsala, co bych fotila.
Doufám, že máte fantazii a že skrze vaše představy ucítíte mé chutě, vůně, pocity...
Tak do toho!
Kdybych měla fotoaparát, tak bych hned brzy ráno vyfotila skloněnou tvář mé přítelkyně Jitky, tvář jak anděla od Botticelliho, která mě něžně budila slovy: Jaru, jedeš?
Fotila bych lehký opar, to jak si země po noci zívla, jako když po ránu dýchnete na zrcadlo. Fotila bych probouzení ubíhající krajiny, kopců, cest, stromů, rybníků, nebe, prostě celého našeho světa až po obzor, jak vydechuje vlhkost.
A ta vlhkost se sráží v miliardy šedě stříbrných krůpějí studené rosy na pokosené trávě a ta se vám lepí na bosé nohy v sandálech, když jdete zahradou.
Fotila bych ranní ticho zavřených dveří a oken, klidné tahy stínů, a pak radost na mámině tváři, když mě rozcuchaná a bez zubů, v pantoflích a noční košili objala měkkým teplem.
A co ještě? Zrání. Zrání letních jablek na větvích přepadajících přes plot. Postupnou proměnu zelené barvy planých blum v modrofialovou. Obtěžkané pruty divokých malin a tisíce hroznů červenajících jeřabin.
Žluté puntíky vratiče s chladně šedým pelyňkem.
Potemnělou oblohu s barokními kumuly, bílé záblesky a stříbrný déšť.
Fotila bych ...
To už stačí.
Jsem šťastná, děkuji.
