Krátký popis krátké hořko-sladké symfonie, chvíle... Původně jsem chtěla psát tyto řádky ve třetí osobě, ale rozhodla jsem se, že se nebudu schovávat...
,,Tak ahoj! Díky... "
,,Dobře dojeďte!"
Dveře auta zaklaply, pásy cvakly a my vyjeli. Nedělní odpoledne je plné aut naložených zavazadly. Míjeli jsme na dálnici jedno za druhým, ale já je nevnímala.
Na zadním sedadle vtěsnána k dětem, na uších sluchátka, jsem se dívala z okénka na brněnskou periférii čím dál více řídnoucích budov a komunikací. Obraz za sklem se za chvíli mírně vlnil jemně zasněženými svahy.
Jako krajka se proplétaly otisky kol traktorů s řádky ozimů. Pole a políčka lemovaná těly holých černých stromů s větvemi jak s mávajícími perutěmi ptáků mě zaujala svojí výmluvností. Tudy kráčel člověk se svými myšlenkami a pracoval, aby vydobyl úrodu. Každý kousek kraje má svou duši. A v naší duši je otisk krajiny. To je mé časté téma, ale je to tak. Zvláště žena je popisována jako země, která plodí. Vzdouvající se pahorky připomínají pupky. Ženský pupek jako pahorek s pokladem. Latinsky pampinus znamená výhonek révy, to co pučí, vzdouvá se.
Tvá manželka je jako plodná réva...
Děti jsou hrozny s úponky...
Slovo je spjato s rytmem. Bu-diž-člo-věk. Početí vzniká z rytmu. Žiju v rytmu světa, v rytmu partnerství, vztahů, a ten rytmus někdy tepe jinak než ten můj vnitřní, než tepe má duše. Nejsou všechny dny stejné, nejsem ani vždy stejně věrná... nejsem v srdci věrná...
Někdy bych chtěla prožít... co vlastně? Snad odpoutání a volnost. Volnost a svobodu těla i duše. Nabrat vodu z lesního potoku do dlaní a pít, vysvléct se a skočit do té vody a být šťastná. Nemuset brát ohledy a plnit konvence...
Taková obyčejnost. Banalita. Pro někoho k smíchu. Ale pro mě je to symbol, mé hájemství, tajemství...
Rytmus Bitter Sweet Symphony přesně vyjadřuje mé rozpoložení. Vzpomínám na andělova slova proroku Danielovi:
Vzchop se, člověče vzácný, vzchop se. Měj sílu...
Vracím se zpět s rodinou domů, do zaběhnutých zvyklostí, nároků a povinností. Jsem vděčná životu, že někam patřím, jen někdy ty ztráty snů a přání a tužeb i potřeb chutnají hořce.
Jsem znavená jako šedobílá krajina...
Očima se do ní vpíjím. Je krásná, protože každý kousek sebe rozdala, věnovala...
Jsem připoutaná... jen uvnitř sebe ne cele, nechci... zbláznila bych se... ale patřím k nim přece... vzchop se...
Zavírám oči únavou i touhou po svém světě, když v tom mi syn položil hlavu na rameno. Opřel se, aby si odpočinul....
A já zvedám ruku a něžně ho pohladím... a očima šeptám:
Neboj se, jsem u tebe...
