Stačí jen chtít vyjít. Kolem Sázavy, která protéká naší krajinou a podél trati, proplétající se kolem řeky. Přes most, pod most, kolem meze s mateřídouškou, auto zaparkujeme na místě pálení čarodějnic...
Vydáváme se pěšky po cestě, kterou jsme prošli snad stokrát.
Vždy je to ale nová cesta, tak jako je každý den nový. Jako každý krok je stejný a nový zároveň.
Nejlepší je, když si manžel nechá mobil v autě To potom jdeme skutečně spolu. Přemýšlíme každý sám pro sebe, občas prohodíme slovo, ukazujeme si, co je kolem, třeba včera vyskočil z trávy srneček. Nechtělo se mi ho fotit. Nechci spěchat, chvátat... Jdeme v tichu, v klidu.
Jdeme, hůlky, o které se opírám, ťukají, manžel pokuřuje...
Utrhneme si jahůdku podél cesty. Dvě malé babočky spolu laškují. Vítr mírně pofukuje. Ptáci občas zazpívají.
Nespěcháme, splýváme s klidným večerem, nasloucháme, jdeme krajinou. Je to jako meditace. Sem tam zahouká vlak. Kolikrát jsme touto cestou probírali v obavách Mikolášovu maturitu, nakonec ji udělal s vyznamenáním. A teď z něj bude mašinfíra, jak si to celý život přál.
Bude jezdit po této trati, šťastný, že se mu splnil sen, a bude myslet na svou Anežku...
Co vše, jaké myšlenky se zapisují do našich cest... ? Jaké cesty tvoříme v krajině lidí, v našem srdci... ?
Jdeme krajinou, krajinou večerů, krajinou nám milou. To je velký dar.
Jsme naplněni.
Krásné, pomíjivé chvíle, střípky věčnosti...
Přeji vám klidné dny.
