Tento blog píšu nejenom pro moji kamarádku, která mi občas zoufalá pláče do telefonu, ale i pro další kamarádky, které o sobě stále pochybují, tak jako i já o sobě. Stačí pár ustálených výroků: Musíš, nesmíš... Jsi hrozná... a člověk tomuto slovu uvěří. Přitom jsme tzv. věřící. Naše sebehodnota by měla vycházet z víry v Boha, který svým dechem vše oživuje v každý neopakovatelný okamžik, v Boha, který má atributy lásku, svobodu, pravdu. A z toho vychází rovnost žen i mužů. Nejsme otroci, při křtu jsme tzv. pomazáni na krále - královny a to by měl být naprosto jiný existenciální pocit. Kde je chyba? Vše je o lidech a opět o jejich lásce, svobodě a pravdivosti a o komunikaci. Konec konců tento blog prostě píšu, protože nad tím vším přemýšlím. A nechci se svazovat úvahami nad našimi známými, kteří pak budou volat manželovi.
Slibuji ti lásku, úctu a věrnost... dokud nás smrt nerozdělí. K tomu ať mi pomáhá Bůh.
Přiznávám, že to pro mě byla zázračná formulka, která mi měla zaručit bezpečí vztahu. Ale žádná pravidla nezaručí přijetí a sebepřijetí člověka. A nezaručí to ani manželský slib. Mé představy a skutečnost byla jiná. Diametrálně. Manželovy představy také narazily. To je normální vývoj, jenomže se to řeší tak, že někdo uhnout musí. To je zvláštní pojetí svobody. Musí uhnout? A kam až? Až tak, že zpřetrhá vazby k svému původnímu, i třeba k původní rodině?
Ztrácí kontakt se sebou? Neprojevuje se?
Odevzdává svůj dech, svůj život... ale jak se tak dá žít? Když jeden partner přežívá, zatímco druhý si užívá, tak umírá vztah. Člověk dojde k nějaké hranici, už nemůže a ptá se, jak dál... ? Vždyt to není k životu. Kde je radost, uvolněnost? Kde je život? Komu patřím? Jaká mám vlastně být? Jak mě Bůh vidí? V zajetí jakých představ žiji? Podle čích představ?
Co je to morálka? A co svoboda?
Odpověď na tyto otázky nalézám, až když jsem ztratila svoji falešnou jistotu, že věci mají být tak a tak. Až když nefunguje vztah a nefunguji ani já.
Kde začít? U své víry, v jakého Boha věřím? V toho, kterého jsem si vymyslela, aby mi pasoval na mé komplexy?
Co to znamená, že jsem svobodná?
Neučiníš si obrazu Boha, neučiníš si představu manželství, partnerství, života, lásky. Protože to je neustálý proces, je to stálá přítomnost. Bůh o sobě říká, že je JSEM. Jak ho tedy můžeme vtěsnat do našich pravidel? Víra není povinnost, ale objevování života. Uvolnění, radost a vděčnost.
Je to vše složité, protože jsme uvnitř speteni z různých vláken. Rozmotávat je není jednoduché, ale je to jediná cesta. Je to vysvlékání do nahoty. Odmotávání svých představ, svých pravdiček, závislostí a komplexů, které svazují nás i druhé. Je to vysvlékání upřímné a pravdivé. Tak v sobě uvolníme sílu života, to je Eros. Eros nás vysvléká do naha. Jak se chceme milovat, když jsme oblečení?
Nahota je naše svébytnost. Tedy je to jiná láska, láska, kterou nevlastním, ale kterou sebou nechávám procházet. Která mnou prolíná jako dech. Když nedýchám, dojdou mi zásoby vzduchu. "A rodina se dusí." :-) Nádech uvolňuje napětí. To znám na svém těle. Když jsem v křeči, nepohnu se. Nádech je uvědomění. JSEM. Nádech je přítomnost. A život.
Jsem svébytná a jako taková o svém životě rozhoduji sama. Nejsem zodpovědná za pocit štěstí partnera. Nikdo nemůže učinit druhého šťastným. Natož když má představy o tom, jak by to partnerovo štěstí mělo vypadat. Musím dát partnerovi i svobodu být nespokojený.
Manželství mělo by být společným hledáním Boha, svobody, tedy lásky. Odbouráváním svých komplexů a ne se jim podřizovat a vyžadovat to po druhých.To lze jen když každý sleví ze svých představ. Když se vzdá své víry a začne nově hledat Boha, nebo svobodu, či život... ono je v podstatě jedno jak tuto skutečnost nazveme.
A co pak, když jeden jde a druhý jenom popochází na místě... ? Co je k životu a co ne?
