Dopis sv. Pavlovi o chudobě podél cest, poštolčím milování a moudrosti starých lip

Svatý Pavle, po delším čase zase píšu a posílám ti i fotky. Jsou z cest, jsou o cestách, o jejich zaprášené kráse a o životě kolem i uvnitř.

• 
  
  
   

Svatý Pavle posílám ti pozdrav z cest. Z okýnka auta pozoruji míjející se stromy, pole, kopce, vesnice a města. I teď v syrovém předjaří má cesta svůj půvab.

Domy podél ní bývají chudé, bohaté, prosté, okázalé, živé, mrtvé...

Jaký majitel, takový dům.

Jaká víra, takový hrob... 

Jsou místa v krajině, kde se cítím doma. Tam bych chtěla být rozprášena, abych se stala krajinou.

Dost často přemýšlím o pokladu a nádobě hliněné. Však víš, jak jsi říkal, že v ní máme poklad.

Co je ten poklad a co nádoba hliněná? Pro archeology je i starý střep pokladem.

Záleží na tom, co kdo hledá. 

Jistě jsi byl plný nadšení z Krista - to byl tvůj poklad. Ale co ta nádoba hliněná? Myslel jsi tím jen tělo, nebo svou duši?

Tělo - džbán uplácaný z hlíny a oživený dechem. Adam, adamá, zázrak života v nás. Vědomí toho - už to z nás dělá lidské bytosti. Duše - už to je poklad.

Co je duše bez lásky? Bez moudrosti?

Miluji stromy, aleje podél cest.

Lípa. Solitér i součást společenství. 

Strom matka, žena. Dávající se. Hluboce zakořeněná poskytuje stín, léčivé květy... Má ochrannou moc. Spolu s dalšími lipami brání severnímu větru. Sounáležitost a přátelství stromů trvá navěky.

Čím je strom starší, tím je krásnější. Prastará jabloň na zahradě, lípa zasazená moudrým hospodářem..  V duchu hladím její vrásky a naslouchám jejímu srdci. 

Strom je svědectvím o duši přesahující kmen.

Poprvé jsem viděla poštolku zblízka. A rovnou dvě!

Pan poštolka s paní poštolkovou, poštolky apoštolky, milovaly se u kostela svatých apoštolů Pavla a Petra. Bez ohlášek, bez svatby, bez zábran, bez úředního souhlasu. Bez antikoncepce.

Vášnivě, dravě, hravě... skoro nebezpečně.  

Ještě že si na sebe neušily Me Too či Istambulskou úmluvu. 

To by samci poštoláci asi byli pozavíráni.

Naštěstí je dravčí svoboda zákonem chráněná.

A jak milují lidé?

Škoda, že vše komplikujeme, že se kroužkujeme, hodnotíme, soudíme.

Přitom jsme všichni hliněné nádoby, jsme pokladem sami o sobě. Naše duše je nesmrtená. 

Proč nám to nestačí?

Naštěstí může Bůh psát i do křivých řádků... 

A to je vše, svatý Pavle, co jsem ti chtěla napsat. Opatruj se!