Je krásné ráno! Tak krásné, že se mi nechce ani z postele. Padá mana z nebes, padá životodárná voda, nádherný déšť. Nechávám si otevřít okno dokořán. Neplýtvám teplem, ještě totiž netopíme. Takže je to eko a bio.
Vsadím boty, že spousta lidí remcá, že je hnusně. Déšť je kapénková infekce fakt blbé nálady.
Přitom jak je to dlouho, kdy jsme naslouchali dešti, pozorovali déšť... cákali vodou a v holínkách schválně dupali do kaluží?
Jak je to dlouho, kdy jsme si s deštěm hráli? U mě sotva 40 let.
O prázdninách, které jsme s bratranci a sestřenicemi trávili u babičky a dědy na chalupě, v deštivých dnech, kdy panenka Majolenka zajela do domečku a vyjel panáček Bubáček, jsme si postavili z peřin pelíšek a hráli si na chudé, téměř bezdomovce. Protože nás ve škole učili, jak lidé před rokem 1948 trpěli hladem a zimou. Připadalo nám to romantické. S dědou jsme hráli dámu, pexeso, piškvorky nebo mazali karty. Prší, pochopitelně. A zpívali si.
V době dospívání jsme pak s partou z gymplu nebo alespoň s kamarádkami, vyrazili někam do lesa, kamkoli, déšť nebyl překážkou. Pod vlivem romantických představ o partyzánském odboji mně déšť nevadil. Jelikož jsem z Vysočiny, pršívalo tu dost často. Mělo to i své výhody. Nejlepší bylo, když pršelo na bramborové brigádě. To nás, naši skupinku děvčat, naložil traktorista místního JZD, jmenoval se Tonda, do kabiny traktoru, některé si posadil k sobě na klín, a nechal kolovat flašu slivovice. Bylo mu něco mezi 30 a 40 lety, byl svobodný, postavil si dům a hledal nevěstu.
V intelektuálně gymnaziálních vodách ale lovil zlatou rybku marně. Aneb až naprší a uschne.
A jak je to dnes? Včera mi volala kamarádka, že jde kolaudovat dvě tůně... Řekla jsem jí, ať pozdravuje vodníka a rusalky. To jen tak na okraj.
Dnes se ve mně stále mísí rebelská duše s romantickou. A zrovna dnes je takové krásné ráno! Tak krásně zpomalovací. Nechávám si otevřít okno dokořán a užívám si šumění deště.
Padá mana z nebes, padá životodárná voda, nádherný déšť.
Chlapi u nás doma se zase hádají. Kašlu na to.
Déšť krásně šumí. Pouštím si Clauda Debussyho. Dříve bych se do jeho hudby těžko zaposlouchala, neměla bych pro její tóny trpělivost. Teď však rezonuje s mojí duší, se zvukem, vůní i náladou deště...
Nevím proč.
Nastává čas uvnitřnění. Hektičnost léta se s deštěm vpíjí do země ke kořenům a nesmývá už jen prach, ale vyživuje zevnitř.
Možná, že se nějak na tuto vodu napojuji. Napájím se jí.
Možná.
Ale na každý pád si koupím holínky.
A barevné!
