Co život dal a vzal - fotoblog

O jedné cestě a o tisíci myšlenek odněkud někam. Jsme pasažéři i řidiči, i zranitelní chodci. Jdeme, jedeme rovně i zahýbáme...

Jak málo stačí k neštěstí.

Přicházíme na svět s důvěrou v teplo lidské náruče, která nás chrání a hřeje, která nám chce pomoci, abychom se cítili dobře.

Jenomže jak rosteme, jsme opouštěni. 

Člověk si pak myslí, že je to proto, že není dost dobrý. Že není dost dobře milovatelný. Přestože je milující...

A ukotví se v něm nějaký negativní pocit. Domněnka. Komplex méněcennosti. Špatně se sebou zachází. Není pochopen.

Stále pracuji na své páteři, teď hlavně v dolní partii - kostrč a kyčle. Kyčle znamenají emoce. Kostrč a dno pánevní sebevědomí.

Nejsem dost  dobrá, protože jsem opouštěna. A v mé mysli je to tak naprogramované do všech současných i budoucích vztahů, hlavně s muži...

A tak zase zhluboka dýchám... a říkám si: Nejsi středem vesmíru. Život se holt skládá z opouštění i setkávání. Nemá cenu zadržovat tu sílu, ten proud života. I ty jsi součást toho proudu. A proto můžeš tvořit...

... a krajina kolem cesty mění svou tvář, opouštíme ji a setkáváme se s ní, a tak postupujeme dopředu.

Neohlížím se zpět, fotím obyčejnou přítomnou krásu...

Vracíme se domů.

Jak málo stačí ke štěstí...