Strach z nemoci a jiné bolesti duše jsou, myslím, v naší době odsouvány do pozadí, snad proto, že vyvolávají nejistotu a rozbíjejí falešný obraz o sobě, který si vytváříme.
Svět je plný utrpení. Nechceme o utrpení většinou slyšet, vytěsňujeme ho. Bojíme se ho a nevíme si s ním rady. Je to situace, kdy se nám život vymyká z rukou.
Jaký smysl má život? Jaký smysl má utrpení?
Jeden člověk, mně blízký, onemocněl.
Napsal mi, že má strach.
Když člověk těžce onemocní, je zdrcený a propadá malomyslnosti. Ocitá se ve slepých uličkách. V izolaci. Prochází ztrátou tzv. svobody, je závislý na pomoci a svévoli druhých. Musí se vzdát dosavadního života, hodnot a někdy i vztahů.
Vím, co to je a je mi líto, že si tím musí projít.
Také jsem měla hrůzu a úzkost, když jsem absolvovala řadu vyšetření. Strach z bolesti, z odloučení od dětí... Strach z budoucnosti, bezútěšnost, pasivní odevzdanost mě ničily. Prošla jsem si pak obdobím vzpoury, milióny otázek mi vířily hlavou a stále jsem se spoléhala na spásu zvenčí. Třeba na soucitnost, pochopení, na lepší životní podmínky. Na zázrak, v který jsem ale na stranu druhou bytostně nevěřila. Je totiž důležité rozlišit čemu si myslím, že věřím a čemu skutečně věřím. To, co je ve mně zakódované, to má velký vliv. Nemoc či zdraví mají kořeny v podvědomí. Jak sebe vnímáme, jak jsme nastavení. Zákon akce a reakce platí i v mezilidských vztazích. To, jak se přijímám, má vliv na to, co si nechám líbit od druhých.
Co mě tedy nemoc naučila?
Klidu. Většinou. V životě to funguje, jak má. Je lepší někdy nechat věcem volný průběh, než se stále jistit.
Více důvěřovat životu. To, že na bolest a strach se v určité fázi dá podívat s láskou a s pochopením. Strach vypovídá o naší duši. Není řešením ho potlačovat, ale pochopit ho. Utrpení není trest, ale je možnou cestou ke svobodě. Ke smíření. Je to však zatraceně těžká cesta. Záleží na otázkách, na tom, kde hledáme.
Nemoc je čas přemýšlení a hledání. Poznávání sebe. Možnost proměny. Nejsme determinováni, ale máme možnost volby. Některé myšlenky nás dokáží uvolnit, pookřejeme díky nim. Jsou to vzpomínky nebo představy týkající se radosti. Takové, která není škodolibá. Třeba chvíle, kdy jsme viděli východ slunce, motýly obletující levanduli, dotek dětské dlaně. Radost z tvoření. Z naplnění, ze seberealizace.
Nemoc mě naučila nadechovat se s radostí, nadechovat radost. Začít tak den a pokud možno vzpomenout si na to i během dne. Takový nádech uvolňuje. Odebírá z těla tíhu. Člověk se ztotožňuje se svými myšlenkami. Když si uvědomí, že je sám strůjce své reality, může mnoho změnit. Protože tak v něm vznikne prostor pro něco nového.
Připoutanost či svoboda jsou mentální pojmy.
Naučila mě jít za svým snem, mít nějaký cíl, od kterého se nenechám odradit škarohlídy a pesimisty. Každý má potřebu seberealizace, nějaké vize. Pokud nebere lidem svobodu, dává sílu i trvalý smysl.
Nenechat se zdeptat a zmanipulovat. V naší společnosti se staly výrazy "sluníčkář" a "pravdoláskař" pejorativními. Nasměrování k slunci, pravdě a lásce... však dělá člověku tělesně i psychicky dobře. Takoví lidé jsou osvobození od spekulací, podezírání, od kalkulu má dáti-dal.
Naučila mě odpoutávat se, nevkládat energii do marných očekávání. Neurotici a pesimisté, paranoici... jsou nároční a vyčerpávající společníci. Mentálně se odstřihnout je jeden z nejtěžších kroků.
Pokud možno, tak se řídit biorytmy. Žít s vědomím, že vše má svůj čas. I čas smutku má své hranice. Užívat si dne, každého počasí, ročního období. Umět slavit a oslavovat. Třeba si zazpívat svou Ódu na radost. Trhat bylinky, když je jejich čas. Zrovna tak jíst zeleninu podle období buď čerstvou nebo kvašenou. Odpočívat. Pracovat. Udržovat vztahy v pořádku.
...
Takže... svět je plný utrpení a bolesti. Ale také možnostmi naděje a radosti.
Smysl světu i našemu životu prostě dáváme my sami.
Hlavu a srdce vzhůru!
Hezký den!
