Moje filosofování. :-)Je noc, můj čas opravdovosti a nejbližší blízkosti, jakoby tajných tunelů, které zkracují vzdálenosti k mým milým. Je noc, která je světlem, svítáním, a já myslím na některé lidi, přesněji na tři muže :-).
Ten první, můj manžel, bude mít padesát let. Pět desátků. A já ho stále poznávám. Jako kdybych objevila archivní víno a jeho chuť by sytě a teple i mrazivě jiskřila na jazyku. Dívám se na něj jinak, smířlivěji. Protože dřív jsem po něm vyžadovala, co jsem neměla a neviděla to, co v něm mám.
Druhý člověk z mého srdečního mužského družstva :-), je chlap krásný postavou, očima i srdcem. A jsem z něj naměkko, protože on je hodný k lidem, a proto zranitelný, a já bych ho nějak chtěla uchránit od intrik a závisti, ale nemohu, a ta nemožnost je pro mne jak rány do srdce.
Ten třetí muž... to se tak těžko vyjadřuje...
Všichni tři jsou zráním v tváři jemnější... krásnější, čistší ... a já jsem šťastná, že jsou a že se nějak dotkli mého života. Zároveň bych je chtěla uchránit před sebou. To se mi nedaří. Vždy na mně bude nějaká vina, hmm...
Největší bitva je o smíření se sebou.
Je noc a já jsem naměkko, jsem dojatá, protože poslouchám od Progresu 2 Píseň o jablku. Dívám se do tváří postarších pánů muzikantů a pak dále, jak zajíždí kamera nad publikum, pozoruji tváře dalších lidí, fanoušků ve věku cca druhé poloviny života.
Už žádná silná slova o heroinu jako ve starších důrazných písních, ale tišší pokora. Píseň o jablku je o pokoře... prohraných hrách a stínech v zahradách.
A toto světlo, z v sobě poznané tmy, se zračí i v jejich tvářích, protože tvář každého člověka se mění podle toho, jak vidí a vnímá.
Život v nás je stále týž, byť stárne tělo. Ono je to vlastně dobře, když stárneme, protože když ubývá tělesných sil, může se projevit síla vnitřní... Lidé milí, my tím stárnutím sílíme na duši, a tak krásníme.
Lidé jsou krásní, když jsou pokorou proměnění, jsou zjihlí velikostí života, jsou opravdoví v té chvíli. V tom momentě jsou čistí. Jako jablko... Čistota poznání... je bez soudů... bez nároků. Když máme prázdné ruce, když nám zůstalo málo nebo i míň než málo, jsme svobodnější.
Když děkujeme za to, co zůstalo jsme obohaceni, když prosíme, býváme zklamáni.
Život je víc než vina. Bez vin by nebylo odpuštění. A bez odpuštění by nebyl život k životu. Život nám nepatří, ale my patříme jemu. Každých deset let je jako desátek, který mu odevzdáváme a on nám z něj dává úroky. Právě proto život bolí nemocemi i samotou, poznáním svých chyb, nedostatečností, smrtelností, tím, jak si kazíme vztahy ...protože tím vším bohatneme. Čím méně jsme dokonalí, tím lépe! :-)
